Váš snímek se jmenuje podle hlavní postavy Fúsi, ale má také mezinárodní název Virgin Mountain. A pracovní název byl původně Rocketman... Proč to?
Rocketman, píseň od Eltona Johna, měla ve filmu původně znít a mít pro hrdiny určitý význam. Ale nepodařilo se nám vyřešit autorská práva. Nakonec se to ukázalo jako požehnání, protože místo toho je ve filmu píseň Islands in the Stream od Dolly Partonové, a hodí se to do děje mnohem lépe. A Panenská hora - Virgin Montain - ten název mi připadá pěkný, poetický a vystihuje podstatu hlavní postavy. Pro mě má Fúsi v sobě něco ze starodávné moudrosti, jako hora, a zároveň nevinnost, protože zůstal zamrzlý ve svém dětství. A ještě je fyzicky mohutný. Prostě Panenská hora.
Režisér Dagur Kári ještě dlouho po projekci v karlovarském hotelu Pupp diskutoval s diváky.
Ve vašem úspěšném filmu Albín jménem Noi, který jste natočil před dvanácti lety, je hrdinou vyděděnec - rebel naštvaný na společnost. Fúsi je také vyděděnec, ale rebel rozhodně ne, spíš trpně přijímá ústrky okolí. Souvisí to nějak i s vývojem vašich postojů?
To bych přímo neřekl. Nemám pocit, že by mé filmy nějak zvlášť odrážely mě osobně. Jsou to produkty mé imaginace, ale nejsou o mně.
Roli Fúsiho jste psal přímo pro nepřehlédnutelného herce Gunnara Jónssona?
Přesně tak. Tenhle film vlastně povstal z mé touhy s ním pracovat a dát mu velkou roli. Viděl jsem ho někdy před patnácti lety, když vystupoval v malé úloze v jednom televizním komediálním pořadu. A viděl jsem, že má jedinečný talent, zcela ojedinělé vyzařování. Takže jsem měl dlouhá léta v hlavě uložené přání dát mu větší příležitost, a tady se to podařilo. Je to podrobná studie postavy, film je celý jeho.
Jaké sdělení je pro vás v tomhle filmu nejdůležitější? Dá se jich tam totiž najít hodně...
Nejvíc mě zajímalo, jak si my lidé utváříme představy o jiných lidech, většinou na nějakých povrchních základech. Když vidíte chlapa, jako je on, který má dva metry a stopadesát kilo, vlasy do ohonu a vojenský ohoz, okamžitě si ho zařadíte do nějakého vlastního příběhu. Chtěl jsem prozkoumat, co je za takovou fasádou. Jaký je skutečný příběh toho chlapíka. Taky jsem záměrně nastražil na diváky určitá klišé, která se pak snažím rozbít. Trochu mě totiž štve, jak se spousta filmů snaží o těžký realismus a sázejí pořád na ty samé recepty a témata jako incest, zneužívání a podobně. To je podle mě dost laciný přístup. Proto jsem chtěl natočit film, kde naznačím možnosti, které obvykle vedou k nějakému stereotypu, ale ukážu je jinak. Třeba tam rozvinu indicie romantického příběhu, ale pak se ukáže, že jsou věci jinak. Nebo to nějakou dobu vypadá, že půjde o téma zneužívání dětí, ale i tohle klišé se rozbije. Je to hra, kterou chci s divákem hrát.
Klišé ovšem občas mají reálný základ. Ve filmu hraje vaše vlastní dcera holčičku, která se se samotářským čtyřicátníkem Fúsim skamarádí a její otec je z toho bez sebe. Vy byste reagoval jinak?
No, to asi ne. Kdyby moje dcera odcestovala s cizím chlapem v autě, asi bych na tom byl úplně stejně jako ta postava.
  |
Island je evidentně země zaslíbená pro skvělé filmy i hudbu. Jak si tenhle úkaz jako Islanďan vysvětlujete?
Opravdu těžko říct, je to celkem záhada - je tam prostě něco ve vzduchu, takový pocit syrové tvůrčí energie. Na Islandu je tak málo obyvatel, že by tam teoreticky nemělo být možné skoro nic - 350 tisíc lidí, to je jako menší město v České republice. Nemělo by tam být možné provozovat národní symfonický orchestr, národní divadlo, točit filmy, psát knihy... ale všechno se to děje, všechny tyhle věci děláme a náš pocit je úplně opačný - že je možné vlastně cokoliv. Částečně to snad vysvětluje ta věc, že umění tu bylo vždycky záležitostí všech. Skoro každý se něčemu z umění věnuje, současně se svou další profesí. Nečeká se, že když budete na běžné úrovni provozovat umění, tak se tím uživíte. Je to ale přirozená součást našich životů.
Tématem číslo jedna je v těchto dnech finanční krach Řecka, Island byl relativně nedávno v podobné situaci. Jak to ovlivnilo podporu umění a konkrétně filmů?
Na filmový průmysl to mělo opravdu těžký dopad, protože vláda po té krizi omezila podporu filmu asi o 40 procent. To je opravdu hodně. Snažíme se bojovat a vrátit podporu na nějakou přijatelnou úroveň. Island je ve světě známý svými filmy, ale paradoxně jako by tam vláda nechápala význam, který film má.
To myslím nějak moc nechápe nikdy a nikde...
Ale vždycky záleží na konkrétní vládě, jestli je ta vůle přece jen alespoň trochu větší. Měli by pochopit, že to není jen podpora, ale investice - prokázalo se, že peníze, které vložíte do filmových projektů, se vám vrací čtyřikrát nebo pětkrát zpátky. Proto myslím, že by ta podpora měla být důraznější.
