BEZR: Škodlivá zkratka. Všechny hudební kluby nejsou techtle mechtle |
Od středečního odpoledne rezonují mezi lidmi, zejména samozřejmě na sociálních sítích, dva snad všem známé fragmenty z historie české kultury. Kdekdo sdílí jednak ukázku z filmové pohádky Pyšná princezna, ve které si švec z Půlnočního království chodí zazpívat do Země krále Miroslava, protože doma to má úředně zakázáno. A jednak píseň Karla Kryla Veličenstvo kat, v níž český písničkářský klasik zpívá: „Byl hrozný tento stát / když musel jsi se dívat / jak zakázali psát / a zakázali zpívat.“
Není to tak dávno, kdy média při různých příležitostech citovala hlavní hygieničku Jarmilu Rážovou, ministra kultury Lubomíra Zaorálka, ministra vnitra Jana Hamáčka a dokonce i – krátce po jeho nástupu do úřadu – čerstvého ministra zdravotnictví Romana Prymulu, kteří shodně potvrzovali, že v kulturních podnicích nejsou žádná ohniska nákazy prokázána. A nyní jako by se situace obrátila o 180 stupňů: kultura spolu se sportem je hlavní náplní restrikcí, kvůli kterým vláda vyhlašuje nouzový stav.
Více sól, méně zpěvu
Vláda stanovila mezi kulturními aktivitami pouze omezenými a zcela zakázanými dělicí čáru podle zpěvu. Tedy mezi hudebními akcemi, při kterých se „převážně zpívá“, a naopak. Takto postavený předěl je tím nejabsurdnějším průvodním rysem nové várky vládních zákazů a nařízení.
Vezměme si klasickou hudbu. Například Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK na příští týden chystá dva koncerty v Obecním domě beze změn. „Vycházíme z vládního nařízení, koncert Beethovenovy Sedmé symfonie i klavírního dua Silver-Garburg je čistě instrumentální. Další plánované koncerty, z nichž v některých mají vystoupit pěvci, ale budeme možná muset nahradit instrumentálními.
Budeme o tom včas informovat,“ řekla pro Lidovky.cz tisková mluvčí orchestru Tereza Axmannová. Dodejme: je skutečně koncert orchestru o několika desítkách hráčů v sále pro stovky posluchačů tak výrazně nebezpečnější, když se na pódium postaví jeden pěvec, že se kvůli tomu musí složitě měnit program a shánět instrumentální sólista?
Ještě absurdnější je situace u jazzu. Jak se shodli majitel a dramaturg asi nejznámějšího českého jazzového klubu, pražského Jazz Docku Vladimír Lederer a Jakub Zitko, koncerty instrumentálních kapel na jejich programu zůstávají beze změny, některé soubory ale mají mezi členy zpěváky či zpěvačky. V jazzu je ale i v takovém obsazení běžné, že instrumentální hudba často převažuje nad zpívanými částmi. V podstatě stačí, aby provozovatelé požádali hudebníky o delší instrumentální sóla a nařízení bude vyhověno, neboť při produkci není zpěv převažujícím prvkem. „Jak budeme celou situaci řešit, ale ještě přesně nevíme, vyhláška je zatím čerstvá,“ dodal pro Lidovky.cz Zitko.
Společná brčka zůstávají
To všechno je ale de facto legrace proti situaci klubů, ve kterých se provozuje rocková, folková nebo jiná alternativní hudba, která je, málo platné, neoddiskutovatelně „převážně zpívaná“.
Po jarním „lockdownu“, který klubovou a festivalovou scénu dostal na kolena, je nynější zákaz činnosti další těžkou ranou. Mnohé kluby, zvláště takové, které nemají žádný vedlejší zdroj příjmu jako například brněnský Kabinet múz, jenž vedle večerní hudební produkce funguje také jako zavedená a velmi populární veganská restaurace, se dostávají s každým dnem nečinnosti do stále červenějších čísel. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by jejich zachování kohokoli z vlády zajímalo. Vágní sliby ministra Prymuly, že „o ekonomických dopadech bude s kolegy diskutovat“, se nedají brát při jejich nekonkrétnosti příliš vážně. Totéž se týká i podzimních a zimních festivalů, z nichž mnohé už několikrát předělávaly program a nyní jsou opět ve stavu zoufalé nejistoty.
Vedení státu si přitom zjevně neuvědomuje, kolik profesí je na hudebním provozu nejen v klubech, ale i v kulturních domech a dalších sálech závislých, kolik lidí hudební scéna živí. Nejde totiž jen o samotné hudebníky, ale také veškeré osazenstvo klubů a sálů, tedy technický personál, zvukaře, osvětlovače, barmany, šatnářky, uvaděčky, uklízečky. A samotný koncertní provoz vyžaduje také třeba dopravce kapel, zapůjčovatele aparatur, reklamní a PR pracovníky, manažery – a představa takového manažera rockové kapely nebo agenta dovážejícího do českých klubů a na festivaly kapely ze zahraničí, kterému padají z kapes pětitisícovky, je dobrá tak leda pro přihlouplé představy voličů komunistické strany, než aby se blížila realitě.
A paradox nejsmutnější, ilustrující dokonale naprostou neinformovanost vedení státu o tom, jak funguje hudební život. Zatímco kluby, ve kterých se živě hraje a které zaměstnávají v celostátním měřítku tisíce lidí, mohou padat jak přezrálé hrušky, „diskošky“ `a la Techtle Mechtle, které si vystačí s pár lepými barmankami a dýdžejem, budou vesele fungovat dál. Jen zavřou v deset hodin a kolem jednoho stolu bude ze společného kbelíku cuba libre ucucávat brčky maximálně šest přiopilých lidí.
