Hubnutí se stalo byznysem, jehož obrat možná o moc nepokulhává ani za zbraněmi, drogami a léky proti rakovině. Nic proti tomu, i lidská hloupost je ekonomickou silou, dokonce jednou z největších. Legrace ale končí tam, kde člověk nemá na výběr.
Tlouštíci (za něž jsou pohříchu stále častěji označováni i ti, kdo jen nedosahují bizarních proporcí panenky Barbie a panáčka Kena) už dostávají nůž na krk také od nemocenských pojišťoven, leteckých společností a dalších velkopodnikavců, jejichž službám v moderní společnosti nelze uniknout, podobně jako lapkům ve středověkých hvozdech: „Seš tlustej? Zhubni, nebo cáluj!“
Státním byrokratům společně s levicovými obrozenci (což se nezřídka překrývá) zřejmě přišlo líto přenechat lukrativní odírání občanů soukromníkům, a tak si podnikání s tloušťkou upravili k obrazu svému: stále častěji přicházejí s nápadem uvalit vyšší daně na „nezdravé“ potraviny a nápoje. Zatím, než si veřejnost zvykne. Pak možná přijdou i bezprostřednější odtučňovací metody, jako tomu je už například s kouřením.
Nápad srozumitelný - a scestný
Obzvlášť pozoruhodné argumenty pro zdanění tloušťky zazněly na výroční konferenci International Assotiation of Agricultural Economists v Brisbane, kde americký profesor Barry Popkin tvrdil, že problémem lidstva už není ani tak hlad, jako spíš obezita.
Podle něj je podvýživa otázkou už jen v některých zemích a postihuje asi 800 milionů lidí, zatímco tloušťka dostává charakter globálního jevu a dnes už jí trpí okolo jedné miliardy osob. Navíc v důsledku ekonomického boomu v Asii, všeobecné motorizace a rozmáhajícího se vysedávání u televize se přesouvá z vyspělých zemí do rozvojového světa, z měst na venkov a od bohatších vrstev k chudším.
Až potud může mít pan profesor pravdu. Jako typický intelektuál ale bohužel nezůstává jen u konstatování - rovnou také navrhuje, jak tlustým, chudým, venkovským, a tedy zjevně nesvéprávným nešťastníkům pomoci i proti jejich vůli. Chce totiž upravovat ceny potravin tak, aby je donutil jíst zdravě.
„Můžeme například zatížit každou kalorii nápoje nebo pokrmu daní, kterou využijeme ke zlevnění ovoce a zeleniny,“ radí profesor Popkin. Zdaleka není sám, příspěvky na podobné téma přednesli v Brisbane i jiní účastníci.
Nápad je to jednoduchý, srozumitelný a rázný, takže nejspíš zaujme, jako všechna jednoduchá, srozumitelná a pádná řešení. A je stejně tak scestný, protože skutečnost je o mnoho složitější. Například z lékařského hlediska sice statistiky opravdu říkají, že lidé s nadváhou častěji trpí některými nemocemi - jenže zdaleka ne všichni, protože roli hrají například i genetické předpoklady, rozložení tkání v těle, životní styl a další faktory.
Proč má tedy chronicky zdravý milovník bůčku platit za jídlo víc než vegetarián, který i navzdory dietám (nebo díky nim) představuje těžké břemeno na krku své zdravotní pojišťovny?
Stejně tak je myšlenka pochybná i ekonomicky. Zemědělství většiny vyspělých zemí je už nyní tak prolezlé dotacemi, subvencemi, státními výkupy a další drahou regulací, že rozumní politici usilovně a marně hledají cesty, jak z této pasti ven. „Preventivní daň z tloušťky“ je krok přesně opačným směrem - a navíc s velmi vratkou vazbou na realitu.
„Lidé se rodí svobodní a rovní“
Obzvlášť pochybná je ale myšlenka, že jsou jedinci či skupiny mající právo rozhodovat o tom, co se má a co nemá jíst. Jak poznáme, kdo je ten pomazaný? Podle titulu? Sotva - ten měl i dr. Mengele. Podle vědeckého věhlasu? Těžko - navzájem si protiřečící dietetické studie pocházejí z nejprestižnějších pracovišť. Tak podle čeho tedy?
Mohlo by se zdát, že o nic nejde, protože lidstvo má závažnější problémy. Jenže zdaleka to není jen jídlo. Nelze popřít, že existují lidé, kteří lépe než my sami vědí, jak se máme starat o své zdraví (jak máme vychovávat své děti, jak má vypadat náš dům, jak máme žít, abychom nezatěžovali prostředí, jak máme nakládat se svým volným časem...). Nelze také popřít, že mají právo, či dokonce morální povinnost nás o tom informovat nebo nevtíravě přesvědčovat.
Dokud ale uznáváme, že „lidé se rodí svobodní a rovní v důstojnosti i právech“, dotud nemají právo to vynucovat násilím úředním ani jiným, pokud naším jednáním nezasahujeme do práv druhých.
Je zajímavé, že různí zlepšovatelé lidstva se sice základními právy nejvíc ohánějí, své znásilňování druhých za jejich porušování ale nikdy nepovažují. Není pak náhodou, že i ty nejhorší druhy socialismu (včetně sovětského či nacionálního) začínaly od zdánlivě bohulibých snah po vylepšování jedince, rasy nebo celé společnosti.
