Přesto všechno můj syn se za sedm měsíců života - dříve než chůzi, dříve než vyslovování slov neskládajích se ze dvou totožných slabik a dokonce i dříve, než jsem ho donutil dokoukat Felliniho Sladký život na jeden zátah - naučil pózování před kamerou. Jeho reakční doba se stále zkracuje.
V současnosti zvládne vypnout prsa, vtáhnout slinu a vygenerovat zářivý úsměv do pěti vteřin od objevení fotoaparátu a stále se lepší. Při procházení rodinného alba si připadám jako na cestě mezi regály dětských přesnídávek, tyranizován sladkými úsměvy, kukadly planoucími nevinností a ostentativním štěstím. Ukázalo se dokonce, že ponechám-li děcko před objektivem delší dobu, záhadně si vyrobí na čele apartní patku, takže to jediné, co se dá se snímkem udělat, je přebarvit do černobílé a předstírat, že byl pořízen v roce 1930.
Přinesl jsem si domů kameru, pravý opak našeho fotoaparátu, malou, stříbrnou, s objektivkem decentně zapuštěným do přední stěny. Přelepil jsem červené světélko a s pokerovou tváří se posadil k děcku provozujícímu svou oblíbenou činnost (mlácení nafukovací palicí do plyšového čokla), kameru nechal na klíně.
Synek palici okamžitě odhodil, položil pejskovi ručku přátelsky kolem krku a vytvořil kompozici „mladý hrabě se svým oblíbeným chrtem“. Odložil jsem kameru na podlahu a odešel. A co myslíte? Vrhal úsměvy do kamery dál... co víc, systematicky měnil pózy. Tu rozevřel gumovou knihu (abychom v albu měli k čemu připsat „malý čtenář“), začal pást koníčky (Proboha proč? To má dávno za sebou!) a ve finále vycenil oba zuby.
Považuji tím za prokázané, že schopnost hrát pro kamery vnikla již do genetické výbavy člověka. A vím, že pokud budu chtít své dítko vyfotit nějak normálně, budu si muset doma vybudovat budku z chvojí jako při filmování plcha lesního.
Přiznám, že mě to znervóznilo. Sdílet život s příslušníkem generace Vyvolených bude asi plné úskalí („Tati, točíš to? - Jo, záznam jede. -Tak tohle je Věra, čekáme trojčátka... seber tu kameru, ať to můžu doříct!“) a sebezapření. Život před kamerami nám přece nebere tolik pocit soukromí, jako upřímnosti a pokud bude hranice mezi úsměvem a výrazem, mezi přítelem a modelem, člověkem a figurou stále matnější, budeme si v životě čímkoli jistí?
Jenže pak na mě z plátna Famufestu vybafl dokument o dívce, která mluvila o svém životě a bolesti nesmírně otevřeně, vtipně a charismaticky. Až po pár minutách jsem si uvědomil, že ji znám, že jsem se s ní kdysi vídal na tiskovkách, letmo zdravil a povrchně zaškatulkoval. Jak jsem mohl tak zajímavou osobu míjet?
Jak to, že se pravdu o ní dozvídám až v kině, skrz kameru a projektor? Třeba generace Vyvolených pózuje před kamerami proto, že ti ostatní jsou tak špatní diváci života, že by si jich jinak nevšimli... protože se už neumí dívat vlastníma očima.
V současnosti zvládne vypnout prsa, vtáhnout slinu a vygenerovat zářivý úsměv do pěti vteřin od objevení fotoaparátu a stále se lepší. Při procházení rodinného alba si připadám jako na cestě mezi regály dětských přesnídávek, tyranizován sladkými úsměvy, kukadly planoucími nevinností a ostentativním štěstím. Ukázalo se dokonce, že ponechám-li děcko před objektivem delší dobu, záhadně si vyrobí na čele apartní patku, takže to jediné, co se dá se snímkem udělat, je přebarvit do černobílé a předstírat, že byl pořízen v roce 1930.
|
Při procházení rodinného alba si připadám jako na cestě mezi regály dětských přesnídávek, tyranizován sladkými úsměvy, kukadly planoucími nevinností a ostentativním štěstím |
Přinesl jsem si domů kameru, pravý opak našeho fotoaparátu, malou, stříbrnou, s objektivkem decentně zapuštěným do přední stěny. Přelepil jsem červené světélko a s pokerovou tváří se posadil k děcku provozujícímu svou oblíbenou činnost (mlácení nafukovací palicí do plyšového čokla), kameru nechal na klíně.
Synek palici okamžitě odhodil, položil pejskovi ručku přátelsky kolem krku a vytvořil kompozici „mladý hrabě se svým oblíbeným chrtem“. Odložil jsem kameru na podlahu a odešel. A co myslíte? Vrhal úsměvy do kamery dál... co víc, systematicky měnil pózy. Tu rozevřel gumovou knihu (abychom v albu měli k čemu připsat „malý čtenář“), začal pást koníčky (Proboha proč? To má dávno za sebou!) a ve finále vycenil oba zuby.
Považuji tím za prokázané, že schopnost hrát pro kamery vnikla již do genetické výbavy člověka. A vím, že pokud budu chtít své dítko vyfotit nějak normálně, budu si muset doma vybudovat budku z chvojí jako při filmování plcha lesního.
Přiznám, že mě to znervóznilo. Sdílet život s příslušníkem generace Vyvolených bude asi plné úskalí („Tati, točíš to? - Jo, záznam jede. -Tak tohle je Věra, čekáme trojčátka... seber tu kameru, ať to můžu doříct!“) a sebezapření. Život před kamerami nám přece nebere tolik pocit soukromí, jako upřímnosti a pokud bude hranice mezi úsměvem a výrazem, mezi přítelem a modelem, člověkem a figurou stále matnější, budeme si v životě čímkoli jistí?
Jenže pak na mě z plátna Famufestu vybafl dokument o dívce, která mluvila o svém životě a bolesti nesmírně otevřeně, vtipně a charismaticky. Až po pár minutách jsem si uvědomil, že ji znám, že jsem se s ní kdysi vídal na tiskovkách, letmo zdravil a povrchně zaškatulkoval. Jak jsem mohl tak zajímavou osobu míjet?
Jak to, že se pravdu o ní dozvídám až v kině, skrz kameru a projektor? Třeba generace Vyvolených pózuje před kamerami proto, že ti ostatní jsou tak špatní diváci života, že by si jich jinak nevšimli... protože se už neumí dívat vlastníma očima.
