Vláda se chystá podle Maláčové schválit novelu o dětských skupinách. Nahradit by je měly jesle |
Je to hlavní důvod, který vede ministryni Maláčovou k předložení novelizace zákona o dětských skupinách, na jehož podvozku chce postavit v podstatě nový zákon o jeslích. Návrh přináší profesionální institucionální celodenní péči o děti ve věku od šesti měsíců do tří až čtyř let. Jesle bude možné rozlišit na dva typy.
Prvním budou jesle pro nejmenší děti od šesti měsíců do jednoho roku věku, které jsou svou kapacitou omezeny na čtyři batolata na jednu chůvu. Tento typ jeslí již v ČR běží bez zákonného podkladu na základě evropských fondů a má v současnosti kapacitu 408 míst.
Druhý typ jeslí nahradí současné dětské skupiny. Tři chůvy se budou moci postarat o maximálně 24 dětí. Na novém návrhu zákona jsou zajímavé dvě věci.
Máma do práce, dítě do jeslí
Na navrhované úpravě je problematické financování, kdy umístění dítěte do jeslí je nepřímou státní podporou rodinám, které se rozhodnou dítě do jeslí dát. Navrhovanou úpravou dochází k diskriminaci převážně těch žen, které se rozhodly zůstat na rodičovské dovolené a typicky se do tří let dítěte nevracet do práce. Nejedná se o žádné drobné. Ministerstvo plánuje na jedno místo v minimálním rozsahu pět hodin denně zasílat ze státního rozpočtu měsíčně pět až sedm a půl tisíce. To jsou peníze, o něž většina rodičů zůstávajících s dětmi na rodičovské přijde. Ještě kurióznější je případ, kdy chůva bude provozovat jesle pro nejmenší batolata u sebe doma. Dokud budou děti cizí, má na čerpání příspěvku nárok. Pokud bude jedno z dětí její vlastní, na příspěvek pro své vlastní dítě nedosáhne.
A přeje si v ČR vůbec někdo jesle? Ministerstvo se svým návrhem zůstává opuštěné. Česká republika je celoevropským unikátem v délce setrvávání matek s malými dětmi na rodičovské. České ženy delší rodičovskou většinově preferují, obzvláště v prvních dvou letech. Na tento požadavek reagoval parlament úpravou rodičovského příspěvku, který není koncipován jako bonus za narození dítěte rozložený v čase, ale jako určitá forma kompenzace výpadku z pracovního procesu odůvodněná celodenní péčí o dítě.
Na většinový trend, kdy velká část žen raději zůstává s dítětem (i za cenu ekonomického zhoršení situace) do jeho tří let věku na rodičovské dovolené, a na nedostatek volných kapacit ve školkách po třetím roce věku reaguje ministerstvo návrhem zákona, který má svou nabídkou motivovat rodiče k tomu, aby se vraceli do pracovního procesu dřív. Někdo říká motivace, jiný může hovořit o sociálním inženýrství.
Výchova v režii ideologů
Velmi nebezpečným trendem, který doprovází návrh zákona o jeslích, je názor, že dětem se má dostat profesionální výchovy a péče, která by měla napravovat výchovná selhání „nekompetentních“ rodičů. Každé jesle budou mít ze zákona povinnost zpracovat plán výchovy a péče, jehož nevypracování bude trestáno. Ministerstvo práce připravilo příručku, jak tento plán výchovy a péče realizovat.
Česko je druhou nejhorší zemí EU v dostupnosti jeslí a školek pro děti do tří let |
V materiálu s názvem Péče o děti v mikrojeslích se dočteme, že „speciální pozornost věnujeme stereotypnímu rozdělení rolí mezi muže a ženy, zařazujeme aktivity, které toto vnímání nabourávají…, pokud je to možné, vybíráme hračky, např. panenky, i jiné než světlé barvy pleti, atd.“. Zároveň je doporučena genderově a environmentálně citlivá literatura, tedy například pracovní listy s názvem Adame, dneska už neva, že letadlo řídí Eva obsahující figurky zdravotního asistenta, starostky, pilotky, skladnice, hasiče a hasičky a vybízející k různým hrám povzbuzujícím děti k tomu, aby nepodléhaly genderovým stereotypům. Bohužel nejde o recesistické cvičení.
Rodič je dle návrhu zákona ministryně Maláčové kompetentní k tomu, aby chodil do práce a platil daně, ne už k výchově vlastních dětí.
Závěrem lze říci, že stát nemá zrazovat rodiče od toho, aby své děti umisťovali do jeslí. Výchova a péče o děti je ještě stále odpovědností a právem rodičů, nikoliv státu, tudíž tato rozhodnutí by měla zůstat na rodičích. Zároveň ovšem tento způsob nemůže stát preferovat, i když to může být v zájmu většího výběru daní a odvodů. Ačkoliv i o tom lze úspěšně polemizovat.
Návrh zákona počítá v nejambicióznější variantě s výdaji ve výši necelých tří miliard, avšak zároveň předpokládá obrovské příjmy v podobě odvodů z mezd pracujících rodičů (až 5,1 mld. korun), tudíž jsme ubezpečováni, že nová institucionální péče se vyplatí. Jak byla tato cifra vypočítaná, se nedozvíme. Nevím, jak paní ministryně, ale já preferuji možnost volby pro rodiny, nikoliv dirigistický stát pohrávající si se sociálním inženýrstvím.
