A důvod? Neesonovo šokující vyznání pro britský deník Independent. Poté, co se mu před téměř čtyřiceti lety blízká kamarádka svěřila, že byla znásilněna černým mužem, mladý herec reagoval unáhleným způsobem.
Diváci dávají Neesonovi ‚sežrat‘ jeho dřívější přání zabít černocha. Mrazivá pomsta může být kasovní propadák |
„Obcházel jsem ulice s obuškem,“ popsal Neeson, „stydím se za to, doufal jsem, že nějaký (ve vzduchu naznačí uvozovky) ‚černý mizera‘ vyjde z hospody a pustí se do mě. Abych ho mohl… zabít.“ Každý, kdo nahrávku pozorně poslouchá, zaznamená v Neesonově hlase zřetelný pocit viny. Jakkoli se u podobně děsivého odhalení může jednat pouze o polehčující okolnost, měli bychom ji pominout? Nehraje snad roli i v právní praxi? „Je to otřesné, otřesné, když se na to dívám zpětně,“ dodává herec vzápětí.
Rozhovor měl bouřlivou odezvu. Neeson byl na sociálních sítích obviněn z pokusu o rasistický lynč. Vzápětí začal být sám lynčován mediálně. Stranou za tím účelem musela zůstat celá řada faktů. Například že svého činu očividně lituje (a litoval už tehdy). Že kdyby byl skutečným rasistou, stěží učiní podobné doznání. Že poté, co se incident stal, vyhledal pomoc katolického kněze a pokusil se vyléčit z vlastních předsudků. Samozvaní soudci to patrně nepovažovali za důležité. A nezůstalo pohříchu jen u „lidových soudů“. Zubaida Haqueová z Runnymede Trust, předního britského think-tanku zabývajícího se rovnoprávností, herce označila přímo za „rasistického magora“.
Mediální lynč
Všem je asi jasné, že Neesonova reakce byla zcela nepřiměřená. Zaprvé proto, že zobecnit čin jednotlivce na celou rasovou skupinu je prokazatelně hloupé a nezodpovědné. Zadruhé proto, že je to právě rezignace na své právo vykonat (násilnou) spravedlnost, co dle liberálních myslitelů předpokládá vznik a fungování občanské společnosti. To, že si je herec vědom vlastní pošetilosti, však opakovaně zdůraznil. Nebyla by tedy místo urážek namístě spíše trocha křesťanské – nebo docela obyčejné, lidské – shovívavosti?
Neesonův případ je děsivou ukázkou fungování „veřejné debaty“ nad tabuizovanými tématy. Místo toho, aby se jeho doznání stalo předmětem férové kritické diskuse a bylo snad nakrásně využito jako možný prostředek v boji proti rasismu, se z jeho autora stal přes noc nepřítel společnosti. Už jen pouhou trpkou třešničkou na dortu jsou volné interpretace Neesonova chování coby projevu sexistického, patriarchálního hněvu „bílého muže, který si přisvojuje ženské utrpení“.
Poučení do budoucna tedy zní: kdo bude upřímný k sobě i ostatním, bude za to pykat. Jak se touhle cestou společnost může léčit z vlastních předsudků – to, oč by tzv. progresivní lidé měli usilovat na prvním místě –, mi bohužel vůbec není jasné. Proti bigotnosti postavit jinou bigotnost? Nebylo snad skutečným posláním Neesonovy historky právě varování před touto cestou?
Tane mi na mysli pasáž z Čapkových Hovorů s TGM. „Židů, těch jsem se bál,“ vzpomíná prezident Masaryk na dětství, „věřil jsem, že potřebují křesťanské krve, a proto jsem si raději zašel o pár ulic, než abych šel podle jejich stavení... Kdyže jsem v sobě překonal ten lidový antisemitism? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem.“
Ano, byl to rozum, kterému Masaryk podřídil svoje tribalistické pudy. Nepokusil se náhodou Liam Neeson – jistě, mnohem méně sofistikovanou formou – o něco podobného, když se na sebe po nervovém selhání obořil slovy „co to ku*** děláš?“ A jak bychom smýšleli o člověku, který by Tomáše Garrigua Masaryka označil za „antisemitského magora“?
