Vyzývá své kolegy vinárníky, restauratéry a další k zavedení desetiprocentního spropitného, protože se jejich zaměstnanci potýkají s existenčními problémy.
Může se přitom odvolávat na zkušenosti ze zahraničí. V USA je považováno za slušné dávat spropitné kolem patnácti procent a starší generace ho dává i třeba ve Francii. U nás by podle Horešovského mělo jít o nepsanou dohodu mezi podnikem a zákazníkem, že ho ocení minimálně desetiprocentním spropitným. Má to ale dva velké háčky.
PETRÁČEK: Kdyby nebylo Švédů. O zemi, jež sází na odpovědnost i rozum občanů |
Za prvé pokud bude totiž někde uvedeno, že se dává určité spropitné, zákonitě by se pak mělo personálu zdanit a platit z něj pojištění. Což se dosud často neděje. A bylo by to i důvodem zavést zálohovou daň ze spropitného, jako je to ve Spojených státech. Která se mimochodem platí, i když zaměstnanec žádné spropitné nedostal. V Americe je navíc zvykové spropitné často důvodem pro to, proč nezvedat mizerné platy v restauracích.
A to by mohlo přijít i do Čech. Problémem by bylo i donutit Čechy automaticky platit desetiprocentní spropitné. Jsou spíš zvyklí útratu zaokrouhlovat či penězi navíc oceňovat jen dobré služby. Už se proto objevily hlasy, že by bylo nejlepší zavést nějaké to spropitné povinně, jak už to někde je. V případě dobrovolného jednotného spropitného by bylo totiž třeba zákazníka nějak motivovat. Buď dobrými službami, což ne vždy funguje, nebo výhrůžkami.
Šlo by o pěkný návrat k původní tradici spropitného. To platili hosté v domech anglické šlechty tamnímu služebnictvu jako „pojištění“, aby jim „náhodou“ neskončila třeba omáčka na šatech. U nás by se mohlo postupovat podobně či by se mohlo přejít na tradiční plivání do polévky.
