Proč? Protože to odpovídá „přirozenému“ chování lidí. Vše začalo na jaře, když se v Česku objevily první případy nemoci covid-19 způsobené novým koronavirem. Vláda nasadila tvrdou „karanténu“ a lidé se tehdy dokonce izolovali od ostatních víc, než žádala omezení.
Vládě občané za její přístup, kterým zachránila spousty životů, tleskali. Všechny k odpovědnému chování motivoval strach, který vyvolala nová neznámá nemoc. Pak přišlo léto a na jeho konci přes růst infikovaných už skoro nikdo nechtěl nová omezení. Uzavřít ekonomiku je finančně nemožné, tvrdilo se. Vláda tyto hlasy vyslechla, novou „karanténu“ odkládala, až byla nakonec o to delší a dražší.
Proč ale lidé fakticky odmítli krátkou, leč přísnou karanténu, která by rychle srazila počet nákaz? Lidé často vědomě či nevědomě upřednostňují okamžité zisky před těmi dlouhodobými. Část občanů tak raději ponechala otevřené hospody, obchody i školy bez toho, že by jim došlo, že později budou uzavřeny o mnoho déle, než by tomu bylo v případě jejich včasného uzavření. Neuvažovali o tom a někteří politici je v tom podporovali.
Pak tu byl tak zvaný paradox prevence: Když zabráníte katastrofě, lidé pak tvrdí, že vlastně nic nehrozilo. Takže po jarním úspěchu se vir nezdál tak nebezpečný. Nadto když byla konečně tvrdší „karanténa“ vyhlášena, nefungovala jako na jaře. Z několika důvodů.
Některým se zdála „nespravedlivá“, a tak ji tolik nedodržovali. Vládní nařízení byla nejednoznačná, někoho omezila a postihla více a někoho méně. Nejznámější je příklad s malými a velkými obchody, ačkoliv to nebyl záměr. Jenže těm postiženějším nikdo jejich ztráty řádně nekompenzoval. Ani těm, kdo skončili v karanténě či na neschopence s covidem.
Naopak, když se někdo nenechal testovat, trest byl nicotný či žádný. Vyvolalo to dojem, že někteří využívají situace na úkor ostatních a chovají se jako černý pasažér jedoucí zdarma. A že se to vyplatí.
Nyní epidemie opět sílí, mluví se o třetí vlně a vláda chce přísnější omezení. Jenže ne moc, aby se lidé nenaštvali před Vánoci. Chce být také „spravedlivější“, ale zase ne platit lidem více peněz za omezení. Zůstane tak zřejmě více volnosti a otevřených obchodů a vláda vyzve, aby se lidé omezili dobrovolně.
Po zkušenosti s černými pasažéry to ale udělá málokdo. Vládní opatření nebudou stačit a teprve až lidem se zpožděním dojde, že situace je vážná, stát je zpřísní. Ale i tak budou muset trvat déle. Výsledkem budou zbyteční mrtví a zbytečně vysoké náklady.
Co z toho plyne? Lidé sami o sobě totiž nevidí některé širší věci a ani jejich racionální jednání jako jednotlivce nemusí být přínosem pro všechny. Proto si vytvořilo lidstvo různé instituce, které mají jednat v zájmu lidí leckdy i bez ohledu na jejich okamžitá přání. V demokracii je to těžké, ale možné. Pokud však tyto mechanismy selžou, je to cesta ke katastrofě.
