Může ale 200miliardová hranice zafungovat jako psychologický zlom, když předtím kvůli těm rychlým posunům vlastně ani nebyl čas na ni myslet? A zapůsobí něco na společnost, která akceptovala stomiliardové schodky i v časech hospodářské konjunktury?
Daná čísla jsou tak monstrózní, že pro běžného občana ztrácejí význam. Až tedy zpráva o překonání dvousetmiliardové hranice přijde, udělá na nás možná takový dojem, jaký podle tradované historky udělal Jan Werich na svou matku, když ji za první republiky a poprvé v jejím životě naložil do auta a po chvíli dramaticky oznámil: Jedeme rychlostí sto kilometrů v hodině. Hm, a proč ne dvě stě? odvětila.
Premiér Fischer zřejmě svou nejlepší hodinu v boji proti abstraktním miliardám propásl v prosinci. Řada je na Mirku Topolánkovi. Ten se včera v televizi vydal správným směrem, když obsluhu státního dluhu přepočetl na výstavbu nových domovů důchodců.
Teď ještě neukazovat se s majiteli vil v Toskánsku, protože takovou vilu si představí každý – a v tu chvíli je po osvětě.
