KAMBERSKÝ: Kunderův rok. Vyšly dva jeho životopisy i překlad posledního románu |
Začněme hlavní vládní stranou, která má největší odpovědnost. Prosadila – spolu s opoziční ODS – největší změnu daní od roku 2006. To je z hlediska fungování jakékoli vlády podraz na partnera, přičemž svým pozměňovacím návrhem poslanec Babiš frapantně porušil koaliční smlouvu. Těžko může příště naříkat, že ho někdo podrazil. ČSSD má bohužel máslo na hlavě také, protože měla zrušení superhrubé mzdy v programu jako vlajkovou loď své ideologické flotily.
Čert vem politické hrátky, pokud by strany schválily něco famózního, ale opak je pravdou. Protagonisté tvrdí, že razantní snížení daní umožní lidem mnohem víc utrácet, což podpoří ekonomický růst. To je pravda – ale asi tak desetina pravdy. Ano, pro domácnosti, které žijí z ruky do úst, opravdu vyšší výplata umožní nákupní košík v supermarketu víc naplnit, ale takové rodiny si přilepší jen trochu.
Naopak největší úlevu dostávají ti nejlépe vydělávající, kteří už dnes dovedou část výdělku uspořit. A je takřka jisté, že v nejistých časech půjde do úspor i většina daňového přilepšení. Jestli chcete tuto krajně kritickou úvahu číst s grafy, čísly a odbornými termíny, najdete ji v analýzách CERGE-EI, špičkového ekonomického pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd, stejně jako ve studii, kterou k daňovému návrhu zpracovala Vysoká škola ekonomická.
Ano, snížení daní určitě trochu pomůže ekonomickému růstu, ale za cenu obrovského propadu příjmů rozpočtu. Stejného efektu šlo dosáhnout mnohem méně drastickými zásahy: třeba výrazným dočasným snížením DPH, jaké zvolilo sousední Německo.
