Žádná jiná kniha nevzbudila letos tak velkou debatu, o žádné jiné se nehádali lidé u vína i táborových ohňů, žádná jiná publikace nezvedla (byť nechtěně) otázky vztahu autora a jeho díla, otázku fabulace v zdánlivých dokumentech, otázku relevance zpráv StB či obecněji otázku vztahu Kundery k rodné vlasti – a vztahu vlasti ke Kunderovi.
  |
Rok 2020 byl z literárního pohledu rokem Kundery: vyšly dva jeho životopisy (kromě Nováka i biografie od francouzského autora Jeana-Dominiqua Brierreho, kvůli vydání v době karantény neprávem přehlížená), v překladu Anny Kareninové vyšel česky i poslední Kunderův román Slavnost bezvýznamnosti, autor věnoval svůj archiv Moravskému zemskému muzeu v Brně... Asi málokoho překvapí, že Kunderův román i Novákova kniha získaly přední příčky v třicátém ročníku obnovené ankety Lidových novin Kniha roku. Oba autoři získali shodných 17 hlasů. Po pravdě řečeno: kdybychom chtěli anketu zmanipulovat, lépe bychom to nevymysleli.
Ačkoli Jan Novák sepsal spíše než životopis krajně kritickou fabulaci (sám se nechal slyšet, že by rád Kunderovi položil několik prokurátorských otázek), podle mého názoru nakonec nechtěně složil Kunderovi hlubokou poklonu. Zcela v duchu nenápadných paradoxů, jichž je Kunderovo dílo plno, nejen fenomenální Žert.
Kniha roku LN.
Milan Kundera patří k těm autorům, kteří se snaží nanejvýše skrýt a nechat za sebe mluvit jenom dílo. Po americké filmové adaptaci románu Nesnesitelná lehkost bytí (z pohledu autora katastrofální) se ještě více zatvrdil vůči jakýmkoli formám, jimiž by se někdo jiný mohl chopit jeho tvorby.
Následující vrcholný opus Nesmrtelnost je vystavěn mimo jiné právě tak, aby jej nikdo nikdy zdramatizovat nemohl. Kundera se na přelomu milénia stal nejhlasitějším zastáncem románu jako umělecké formy.
A jsme u největšího paradoxu tlusté knihy Jana Nováka: ačkoli svůj text vystavěl zcela zásadní měrou na svazcích StB; ačkoli hlavním mluvícím pamětníkem je muž, jenž se se svým přítelem z mládí Kunderou rozhádal; ačkoli takřka každý krok česko-francouzského spisovatele vykládá Novák tím nejvíce možným nelichotivým způsobem, nakonec se nechtěně Milanu Kunderovi poklonil.
Jak říká známý pražský kavárník a promotér Martin Kotas: „Novákův Kundera není biografie, ale román.“ Stejně jako příběh bratří Mašínů uchopil Novák nikoli historicky, ale literárně, stejným způsobem pojal životní příběh Milana Kundery. Historickou „pravdu“ v něm nehledejme, ale coby román a krajně osobitá interpretace je to zajímavé čtení.
A tak si říkám: mohl by veliký zastánce románu dostat větší satisfakci než fakt, že jeho český život předal jiný emigrant českému národu právě v románové formě?
