Soud nedal za pravdu stěžovateli, který říkal, že vládní opatření jsou nerozumná a chaotická, ale zrušil je z procesního důvodu – tak zásadní omezení ústavních práv a svobod nemůže dle soudce Štěpána Výborného udělat ministr, ale jen vláda, a to na základě krizového zákona.
Je to extrémně zajímavé rozhodnutí.
Soudce v podstatě připomenul starou právní zásadu, že stát může konat jen na základě zákona a v jeho rámci. Juristé tomu říkají „enumerativnost veřejnoprávních pretenzí“ a navzdory složitému pojmu jde o prostou, leč elementární a zásadní ochranu občanů před libovůlí státu. Stát může činit je to, co mu zákon dovoluje, zatímco u soukromoprávních subjektů je tomu naopak. A povinnosti může stát ukládat jen zákonem nebo na základě jeho přímého zmocnění.
Nelze říci, že vládní rozhodnutí bylo od počátku vědomě nezákonné. To nelze jaksi v principu, nezákonným se stalo až rozhodnutím soudu. Soud takzvaně „nalézá právo“, aplikuje zákony a ústavní paragrafy na realitu.
KAMBERSKÝ: Cesta do Bergama. Proč jsme se vyhnuli pohromě? |
Zadruhé, ačkoli je rozhodnutí pravomocné, nikdo nevíme, jak celý proces dopadne. Vláda bezpochyby použije kasační stížnost a spor nejspíš skončí před Nejvyšším správním soudem.
Zatřetí, a to je nejzajímavější, se dostáváme k podstatě práva. Právo definuje obecná pravidla, která z principu nikdy nemohou obsáhnout všechny eventuality. A přesně v tomto bodě se nacházíme: „Zákon o krizovém řízení a o změně některých zákonů“ je psán, zjednodušeně řečeno, pro případ povodní. Zákonodárce nepředjímal takto mohutné „zmrazení republiky“, i proto předpokládá krizový zákon odškodnění za škody způsobené vládními zásahy. Vláda tím, že rozhodlo ministerstvo zdravotnictví podle zákona o zdraví lidu, se možným soudům o odškodnění chtěla vyhnout. Je ale vůbec v možnostech jakéhokoli státu odškodnit všechny za dva měsíce zastavené výroby?
Chlívek nepochybuje, že po skončení koronakrize bude krizový zákon změněn. Ale přijdou-li soudy o náhradu škody, budou to skutečně principiální právní bitvy: je viníkem vláda, která zmrazila hospodářský život? Nebo je viníkem SARS-CoV-2, tedy „zásah vyšší moci“, kdy na žádnou náhradu nemáme nárok? A co kdyby vypukla válka a byl aktivován krizový zákon? Budeme se soudit o náhradu škody, či dokonce o náhradu za zmařené životy?
Na věc se ale můžeme dívat i z úplně jiné stránky, radostnější. Nejen v zde jsme šťastní, že můžeme rozebírat právní detaily vládních nařízení, místo abychom sčítali mrtvé po stovkách či tisících.
