Je konec března roku 1983 a na českobudějovickém vlakovém nádraží se stovky rekrutů chystají k odjezdu na vojnu. V tlačenici někdo hlasitě vykřikuje a vyklání se z okénka vlaku, hlouček na mol opilých mladíků se snaží zpívat, na druhém konci nástupiště se zase za sloupem ukrývá dvojice milenců, slibující si věrnost až ze hrob.
Po některých tvářích teče pivo, po jiných slzy, případně se obě tekutiny mísí dohromady. Mezi těmi, kdo právě odjíždějí vlakem směr Brno, je i dvacetiletý Jaroslav, vyučený truhlář. Na povolávacím rozkaze, nahrazujícím jízdenku, má jako cílovou stanici napsáno: Prešov, zastávka přes Kysak. "Tenkrát jsem si kvůli tomu Kysaku myslel, že mě snad vlak vysadí až na Ukrajině," vzpomíná dnes Jaroslav. Celou mnoho hodin trvající cestu údajně přemýšlel, o co všechno za těch 730 dní, které bude muset strávit zavřený v kasárnách, vlastně přijde. A to úplně zbytečně. "Co já bych za to dal, kdybych tenkrát na vojnu nemusel," říká Jaroslav.
Jenže se píše rok 2006 a tentýž muž, jen o dvě desítky let starší, sedí už v roli dvojnásobného otce v obývacím pokoji rodinného domu a stěžuje si na chování svého dospělého syna. A přitom vzpomíná na vojnu. "Ze sportovního gymnázia kluka vyhodili kvůli absencím, pak přestoupil na ekonomku, teď je na obchodní akademii. Je mu už dvacet, ale vůbec mu nevadí, že studuje teprve třetí ročník střední školy," stěžuje si Jaroslav. Nejvíc se ale pohoršuje nad tím, že manželka chodí do školy kontrolovat, zda její dvacetiletý, dospělý syn vůbec navštěvuje vyučování a snaží se opravdu konečně dospět k maturitě.
V podobné situaci jsou přitom podle Jaroslava i mnozí další vrstevníci jeho syna. Většinou bydlí u maminek, plácají se z jedné školy na druhou, případně nedělají nic a svou životní budoucnost nijak neplánují, tedy takzvaně neřeší. "Doma vždycky dostane najíst. Ví, že hlady ho umřít nenecháme a na ulici že ho taky nevyhodíme," tvrdí Jaroslav.
Nezodpovědné chování mnohých dnešních "dvacátníků" podle něj vychází především z jedné věci: mladým mužům chybí vojna nebo jakákoliv jiná podobná zkušenost, která by vojnu nahrazovala. "Já neříkám, že bych jim znovu přál dva roky vězení někde na východním Slovensku. Jenže na druhou stranu cítím, že potřebují nějaký impuls k tomu, aby se z nich stali chlapi," tvrdí Jaroslav. Zároveň přiznává, že ještě před pár lety by podobné fráze o vojně, která z chlapců dělá chlapy, považoval za hloupou vojenskou propagandu, případně součást komunistických seriálů. Teď jimi ale sám útočí na svého dvacetiletého syna.
Jaroslav jen vyjadřuje stanovisko mnoha příslušníků generace, která zažila povinnost základní vojenské služby a nyní se musí vyrovnat s tím, že dnešní mladí muži už na vojnu nemusejí. Česká armáda je už více než rok plně profesionální. Poslední "záklaďák" odešel do civilu k 31. 12. 2004. I když se ale silácké řeči ve stylu "vojna za mých časů, to byla vojna, vy jste zažili jen mateřskou školku" vedly mezi muži odnepaměti, současná generační debata je přece jen v něčem výrazně odlišná.
Základní vojenská služba se totiž nezměnila, ale přestala existovat. A to je vzhledem ke staleté historii této povinnosti v českých zemích převratná událost. Její konec se dá samozřejmě posuzovat z mnoha hledisek - z hlediska obranyschopnosti země, z ekonomického pohledu a podobně. Je tu ovšem i hledisko společenské. Objevují se obavy, že se armáda vyčlení ze společnosti či že zmizí jeden z důležitých rituálů, který tradičně znamenal přechod mezi chlapectvím a mužstvím. A je velkou neznámou, čím bude tento rituál nahrazen.
Vojna byla svinstvo, ale...
Zatímco komunismus v Československu vydržel čtyřicet let, povinnost mladých mužů chodit na vojnu skončila až po dlouhých sto padesáti letech. I když se délka vojny časem měnila, prakticky až do začátku jedenadvacátého století se celé generace mužů rozdělovaly pouze do tří základních kategorií: chlapi před vojnou, chlapi po vojně a chlapi s takzvanou modrou knížkou, která znamenala úlevu ze zdravotních důvodů.
Najednou tohle rozdělení přestalo existovat. Tím zmizel i určitý společenský milník. "Vojna byla svinstvo. Představovala ale období v životě, které bylo nutné pokud možno rychle překonat, případně se mu jakýmkoliv způsobem vyhnout, rozhodně ho ale nebylo možné pominout," říká Jaroslav.
Podle sociologů vojna v historii nepředstavovala jen nepříjemnou povinnost, ale také léty prověřenou zkoušku dospělosti. A to bez ohledu na to, komu a jakým způsobem vlastně vojáci sloužili. Vojenská služba nahrazovala rituál přerodu chlapce v muže, obvyklý v lidském rodě už od pravěkých časů. V době, kdy ještě neexistovala klasická armáda, se připravenost mladých mužů na převzetí "chlapské" odpovědnosti testovala jinými způsoby. "Chlapci museli prokazovat, že dobře snášejí bolest, dokážou ulovit zvíře nebo třeba přežijí o samotě několik dní v pralese," říká socioložka Jiřina Šiklová.
Jak se společnost vyvíjela, měnil se i způsob a čas těchto rituálů, cíl však zůstal stejný. Muži po jejich absolvování získali jiná privilegia, ale i jiné povinnosti. I když v moderní době už neexistuje jako u primitivních kmenů oficiální, a tedy jediný typ takzvané "chlapské" zkoušky, mužská společnost začala v posledních staletích za takovou zkoušku považovat právě absolvování vojenské služby. "Vojna se stala v mužské společnosti jakýmsi znakem separace od rodičů," říká Šiklová. Jestliže nyní po mnoha letech povinná vojenská služba skončila, vyvstává otázka, jaký nový separační znak ji nahradí.
Podle Šiklové přitom vůbec nemusí jít o podobně nepříjemný typ mužské povinnosti, jako bylo dříve 730 dní strávených v zelené uniformě. Ani "komunistická" vojna, vycházející z představy o budoucím střetu imperialismu se socialismem a z toho vyplývající nutnosti vycvičit všechny mladé muže k boji, totiž zdaleka neznamenala vždy jen vypjatou zkoušku fyzické a psychické odolnosti. Někdo strávil vojnu na štábu, někdo v divadle, někdo kopáním do míče, jiný zase věčně zavřený v tanku nebo zahrabaný v zákopech. Další mladí muži se dvouleté službě vyhnuli tím, že šli rubat uhlí do Ostravy. Některým se podařilo přesvědčit lékaře, že na vojnu nemohou ze zdravotních důvodů, a náleží jim tedy takzvaná modrá knížka. Přesto se mužská společnost ztotožnila s myšlenkou, že chlap před vojnou je zkrátka jiný než chlap po vojně.
"Když jsem půl roku po vyučení pracoval jako elektrikář v nemocnici, byl jsem pro starší kolegy prostě kluk před vojnou. Mladé ucho, které musí mazákům jezdit pro pivo," vypráví třiačtyřicetiletý Michal s hodností svobodníka v záloze. Po vojně se podle něj chování kolegů automaticky změnilo. A to i přesto, že Michal nebyl ani tankistou, ani průzkumníkem, ale jako elektrikář obsluhoval v důstojnické jídelně.
"Domů jsem se dostal dvakrát za měsíc a na vycházku prakticky každý den," říká s úsměvem. Na takzvanou fešáckou vojnu dodnes vzpomíná v dobrém. Na to, zda si za dva roky alespoň jednou vystřelil ze samopalu, se ho prý v práci nikdy nikdo neptal. "Pro pivo už prostě jezdil někdo jiný," říká Michal.
Jeho příběh tak jen prokazuje, že vojenská služba nebyla zejména v dobách komunismu v mnoha případech žádným generálním chlapským testem odvahy, síly nebo psychické odolnosti. "Nezáleželo na tom, kde a jak jsi sloužil nebo nesloužil. Důležité bylo, že problém zvaný vojna už máš prostě vyřešený," tvrdí Michal.
Mnoha dnešním otcům proto nevadí, že jejich ratolesti nemusejí jako oni na dva roky na vojnu, sami ji ostatně většinou hodnotí jako ztrátu času. Vadí jim ale, že dnes neexistuje nic, co by mladé muže donutilo dospět ve stejném věku, jako dospívali oni sami. "Oni se prostě nechají unášet proudem a čekají, kam je to zanese," říká Jaroslav.
Michala rozčiluje, že mnozí dvacetiletí muži bydlí s rodiči, střídají školy či zaměstnání a vůbec je nenapadne, že by měli za svůj život převzít větší díl osobní odpovědnosti. Tedy nespoléhat se na rodiče, ale vzít svůj osud do vlastních rukou. "Snad jedině v tomhle byla vojna dobrá. Za prvé jsem musel řešit, zda na tu vojnu budu muset jít, a když už jsem tam byl, zase tam byla spousta věcí k okamžitému řešení," říká Jaroslav.
Bylo nutné se nějak postavit k šikaně, najít vztah k lidem se zcela rozdílnými povahami i sociálním zázemím, zvážit, kdy je třeba udělat kompromis a kdy naopak bojovat. "Když se přede mě postavil maďarský zápasník Žoldoš a utrhal mi všechny knoflíky, nešlo volat policajty nebo maminku," říká Jaroslav.
Podle Jaroslava dnešním mladým mužům chybí právě podobná průprava. Na rozdíl od svých otců-vojáků se totiž ještě dlouho po dovršení státem stanoveného věku dospělosti nesetkávají s problémy, před nimiž se nedá utéct a které je třeba hned na místě řešit.
"Kdo se tohle nenaučil na vojně, už se to nenaučil nikdy," říká Jaroslav. Údajně si vůbec nedovede představit, kdy jeho syn bez "vojenské iniciace" opravdu dospěje. Kdy se místo neustálého přecházení z jedné střední školy na druhou konečně rozhodne, jak chce se svým životem vlastně naložit. "Já se totiž bojím, že mi sem za dva roky přijde domů, jestli bychom se nepostarali také o jeho nevěstu," rozčiluje se Jaroslav. Kdyby existovala vojna, měl by údajně jeho syn úplně jiné starosti. "Buď by školu dostudoval v normálním termínu a třeba šel i na vysokou, nebo by zpytoval svědomí v kasárnách, kde by mu poroučeli třikrát větší hlupáci, než je on sám. Pak by se možná srovnal a začal se sebou něco dělat," říká otec.
Syn Petr ale tátovo kázání považuje jen za součást vzpomínek na dobu, kdy vojáci ještě přísahali věrnost komunistické straně. "Kdyby vojna byla, tak bych na ni asi musel jít. Jenže ta doba prostě definitivně skončila, tak proč mám pořád přemýšlet o něčem, co se už se nás prostě netýká," říká syn.
Výchovná funkce
Za zrušením základní vojenské služby přitom jsou objektivní důvody. Radikálně se změnila vojensko-politická situace - armády jsou menší, mobilní a zároveň lépe technologicky a personálně vybavené. A za další, na vojnu tak jako tak chodilo čím dál méně lidí. "Vojna z hlediska určité zkoušky dospělosti může mít smysl pouze tehdy, pokud se s malými výjimkami dotýká skutečně každého mladého muže," tvrdí Jaroslav Láník z Vojenského historického ústavu v Praze.
Poté, co v Česku skončily časy komunistické totality a armáda začala uvažovat o svých skutečných personálních potřebách, však podle něj základní vojenská služba přestala mít charakter povinnosti pro všechny bez rozdílu. "Než udržovat takovou službu, kterou ročně absolvuje jen malá část mužské populace, pak je mnohem lepší přenechat obranu země jen ryzím profesionálům," říká Láník.
Zároveň ale potvrzuje, že zrušení povinné vojny v Česku znamená skutečně významnou historickou událost, o jejíchž sociologických a společenských dopadech se určitě ještě bude v budoucnu diskutovat. I když se v novodobé historii Česka či dalších státních útvarů na jeho dnešním území několikrát měnila délka základní služby, ještě nikdy se nestalo, že by se povinnost chodit v určitém věku na vojnu zcela zrušila.
Poprvé zavedly úřady základní vojenskou službu v roce 1858, tedy ještě v časech habsburské monarchie. Činná vojenská služba byla oproti době, kdy se do armády ještě verbovali dobrovolníci, zkrácena na osm let aktivní služby a dva roky zálohy. V období míru však byla po výcviku, který trval osm týdnů, značná část vojáků posílána na dlouhodobou dovolenou. Z branné povinnosti byli vyňati příslušníci určitých sociálních vrstev a zákon obsahoval ještě velké množství dalších výjimek.
"V souvislosti se zostřujícím se mezinárodním napětím byly v roce 1912, v předvečer vypuknutí první světové války, přijaty další reformy. V souvislosti s těmito reformami byla zavedena dvouletá prezenční služba, u námořnictva čtyřletá," říká historik. Po vzniku Československa v roce 1918 byla délka vojenské prezenční služby zákonem stanovena na 14 měsíců. Zákon však současně obsahoval ustanovení, že osoby, které budou odvedeny v letech 1921 a 1922, jsou povinny po skončení prezenční služby ještě odsloužit deset měsíců.
Délka vojenské prezenční služby se měnila také ve 30. letech minulého století. V roce 1932 byla zkrácena na 14 měsíců, ale vzhledem ke stoupajícímu ohrožení republiky byla poté opět prodloužena na dva roky. Právní základ pro budování ozbrojených sil po druhé světové válce vytvořil branný zákon z roku 1949. Základní služba byla vyměřena na čtyřiadvacet měsíců, přičemž dobu jejího trvání byla vláda oprávněna, podobně jako za první republiky, svými nařízeními měnit.
Branný zákon byl poté novelizován v roce 1958 - snižoval věkovou hranici pro nastoupení základní (náhradní) vojenské služby na osmnáct let. Základní vojenská služba byla nadále dvouletá. "Prakticky v každé době přitom vojna plnila i jakousi výchovnou funkci. A to zejména kvůli tomu, že řada mladých mužů ze sociálně slabých či nepřizpůsobivých rodin se teprve na vojně naučila základním hygienickým návykům či vůbec lepší orientaci ve společnosti," tvrdí Láník.
Zatímco se ale někdo vrátil z vojny převychovaný, jiný se po smrtelném zranění nevrátil vůbec. Těžké úrazy nebyly zvlášť v komunistické armádě žádnou výjimkou. Vojna také v mnoha případech znamenala rozpad rodin u vojáků, kteří se oženili ještě před nástupem služby.
Po sametové revoluci a obnově demokracie v Česku v roce 1989 byla základní služba zkrácena na 18 měsíců, poté na jeden rok. Diskuse o personálních a technických potřebách moderní armády ale nakonec vedla k tomu, že Česko základní vojenskou službu poprvé v historii zcela zrušilo. Za téměř sto padesát let prošly základní službou desítky milionů mladých mužů. Přesná čísla neexistují, pouze hrubé odhady. V dobách počátků první republiky, tedy po roce 1918, odcházelo na vojnu každý rok kolem padesáti tisíc rekrutů. Těsně po druhé světové válce se mohlo jednat až o sedmdesát tisíc mladých mužů. V dobách socialismu, kdy se v určitém období početní stav Československé lidové armády se všemi složkami blížil až ke třem stům tisícům mužů, každým rokem armáda doplňovala stavy až o sto tisíc nováčků.
Dospívání v gangu
Jaká forma armády je z celospolečenského pohledu pro stát výhodnější? To je podle odborníků těžká otázka. "Zaměstnanost absolventů podle mne konec povinné vojny prakticky nijak neovlivnil," říká ředitel českobudějovického úřadu práce Ivan Loukota. Jediný opravdu viditelný důsledek profesionalizace armády na zdejší trh práce vidí v dnešní nenaplněné poptávce po kvalitních řidičích, kterých armáda každý rok vypouštěla do civilu stovky.
To, co se podle některých sociologů bude určitě měnit nebo už se mění, je skutečně pohled na vojnu jako zkoušku dospělosti nebo alespoň důležitý milník v životě mladých mužů. Potřeba nějakého milníku, jehož překročením si muž mezi muži vydobude určitý respekt, je údajně v mužské společnosti tak hluboce zakořeněna, že s koncem vojny určitě jen tak nezmizí. Otázkou pouze zůstává, co vojnu v tomto směru nahradí.
"V dřívějších dobách procházeli někteří mladí chlapci ještě mnohem náročnějšími zkouškami dospělosti, než je vojenská služba," říká Jiřina Šiklová. Někdo přišel o rodiče, jinému se narodilo dítě a už ve dvaceti se musel postarat o rodinu. "Můj syn se zase v osmnácti letech musel vyrovnat s tím, že mu mámu zavřeli do basy," říká socioložka. Na druhou stranu ale Šiklová potvrzuje, že mužská společnost zřejmě potřebuje i jakousi všeobecnou a většinově přijatelnou zkoušku dospělosti: "Příkladem může být chování některých muslimských mladíků žijících v západní Evropě." Vmuslimským zemích by podle ní tito mladíci už dávno museli opustit prostředí své rodiny a začít se starat sami o sebe. Na Západě ale žijí ještě dlouho společně s rodiči, jsou na nich závislí, a své mužské "ego" projevují často příklonem k radikalismu, který zahrnuje například i účast na pouličních nepokojích či teroristických útocích.
Stejně tak se ale údajně dnešní "nejasné kontury" přechodu mezi dětstvím a dospělostí mohou projevit u všech mladíků, ty české nevyjímaje, a to třeba jejich aktivitou v pouličním gangu. Podle Šiklové může ale nakonec jako nová zkouška dospělosti převážit v Česku aktivita, která společnosti neškodí a je pro ni naopak přínosem. Tou "novou" vojnou může být například zkušenost s prací v cizině. Tedy něco podobného, co absolvovali kdysi tovaryši. "Už dnes se mnoho mladých mužů například vydává na čas pracovat za hranice, kde se také musejí postarat sami o sebe, kde se musejí obejít bez pomoci rodiny," tvrdí Jiřina Šiklová.
