Je příběh Ivety Bartošové vůbec příběhem zpěvačky? Začínal tak: je však také příběhem československé a české pop-music ve dvou obdobích - před listopadem 1989 a po něm.
Iveta Bartošová, o chvíli mladší než její sestra dvojče Ivana, pocházela - jako mnozí další ve zdejším popu - ze Slezska, z Čeladné. Když zamířila do jedné z mála dobových soutěží pro pěvecké talenty - Mladé písně Jihlava -, nevyhrála, zato tu potkala zpěváka Petra Sepéšiho. Profesionálové tehdejšího popu je spojili do dvojice, první výrazné uvedení se konalo v televizním pořadu Sejdeme se Na Výsluní, který moderovala Helena Vondráčková. Dobová média dala supraphonským nahrávkám Knoflíky lásky a Červenám velký prostor: v úzké selekci socialistické zábavy se Iveta Bartošová a Petr Sepéši stali hvězdami jaksi naplánovaně a shora. Mladistvá svěžest a půvab devatenáctileté Ivety tomu jistě napomáhaly víc než tišší, barevně prostý hlas. O hlas jde koneckonců v celebritním popu jen málokdy.
Tragédie a nový začátek
Krátkou kariéru dua ukončilo (osudné náhody jsou někdy hořké) železniční neštěstí: Petr Sepéši zahynul koncem prázdnin 1985 v autě na přejezdu, do jeho domovské Aše dorazily na pohřeb tisíce fanynek. Pro Ivetu Bartošovou znamenala jeho smrt otřes. Bulvární tisk za socialismu neexistoval, i bez něj však zpěvaččin příběh získal u veřejnosti tragický podtón, který má svou sílu. Když se vzpamatovala z traumatu, znovu přijala pozvání na scénu, tentokrát už s kapelou Kroky Františka Janečka.
ČTĚTE TAKÉ: |
Tenhle moment je v kariéře Ivety Bartošové zásadní a přelomový. Teprve s kapelou dobového prominenta Janečka se ocitla v nejvyšších kruzích lokálního popu: široké možnosti tehdy nevyplývaly z nejlepší schopnosti pobavit publikum, ale z příchylnosti k režimu, který dával svým prověřeným, loajálním spolupracovníkům výsadu veřejného působení. Nerovná soutěž byla tehdy principem, na kterém vše fungovalo - showbyznys a populární kultura byly otevřeny jen vyvoleným. Pracovalo se jim snadno: nemuseli se měřit s přirozenou konkurencí, které byl vstup na scénu zapovězen.
V Krocích zpívala Bartošová spolusMichalem Davidem: největším hitem se však stalo sólové Léto, píseň, která se vracela ke smrti jejího pěveckého i životního partnera. „Jak ráda bych ty chvíle vrátila,“ zpívala tu Iveta Bartošová. Melancholický tón, pocit, že to nejlepší má už za sebou a zbývá už jen trpkost a vzdalující se vzpomínka, se však otiskovaly do jejího projevu čím dál víc.
Dalo se v Československu mířit výš? Ale ano. Od jednoduchého syntezátorového popu Janečkovy party přestoupila Iveta Bartošová k Ladislavu Štaidlovi. Od jara 1987 se tak začalo psát její nejpopulárnější období. Štaidl patřil, stejně jako Janeček, k vrcholným prominentům režimní oficiální zábavy; jeho hudba po letech kapelničení pro Karla Gotta navíc přece jen méně týrala sluch než primitivní styl Janečkův.
Iveta Bartošová
Se Štaidlem natočila Iveta Bartošová písně jako Málo mě zná, Víš lásko, Když láska schází: psali je lidé kolem Štaidla od textařského matadora Zdeňka Borovce po Ondřeje Soukupa a Janu Rolincovou, sestru tehdejší dětské zpěvačky Darinky.
V letech 1986 až 1991 byla Iveta Bartošová v anketě Zlatý slavík vždycky buď první, nebo druhá. Za první sólové elpíčko I. B. (1987) získala zlatou desku. S nástupem devadesátých let a svobodných poměrů v zábavě se však její výsadní postavení zhroutilo. Přicházela nová vydavatelství včetně světových, a kdo se u nás chtěl bavit, konečně měl z čeho vybírat. Přechod k normálnějším poměrům byl pro všechny zpěváky garnitury osmdesátých let smrtící. Nejen pro Ivetu Bartošovou: vyvanuli i Michal Penk, Sagvan Tofi, Markéta Muchová, Pavel Horňák, Jan Cézar a další. Jejich jména dobová média opakovala tak často, že tehdejší generace nemá problém si je vybavit.
Stálice televizní generace
Hvězdné zpěvačky bývají hvězdné díky určité výraznosti a jedinečnosti. Československé poměry však předepisovaly hvězdám spíš uměřenost a poslušnost. Iveta Bartošová následovala s důvěrou do těchto kompromisních vod své kapelníky: když se ukázalo, že jistoty lukrativních osmdesátých let jsou navždycky pryč, musela to pro ni být nejméně taková rána jako úmrtí Sepéšiho.
Od roku 1993 podstoupila řadu pokusů o restart kariéry. Karel Svoboda přišel s muzikálem Dracula: alternovala tu hlavní dvojroli s Lucií Bílou, nová scéna muzikálů jí pak na léta pomohla najít stálé místo (Pomáda, Monte Cristo, Mrazík, Johanka z Arku, Miss Saigon, Bídníci). Hudebně ji asi nejvíc vrátil na scénu jednoduchý, dobrý nápad (z roku 1998) nazpívat melodii Karla Svobody z filmu Tři oříšky pro Popelku. Za tehdejší album Ve jménu lásky si vysloužila dvě platinové desky. Zajímavé je, že „televizní generace“ ji nikdy nepřestala brát za svou: aspoň v cenách TýTý se pravidelně umisťovala kolem třetího místa.
ČTĚTE TAKÉ: |
Bulvární média, stejně jako polobulvární rubriky „serióznějších“ médií, udržovala povědomí o Ivetě jako celebritě. A to i v nultých letech, kdy se na zpěvaččině kariéře čím dál víc podepisovaly zdravotní a psychické výkyvy, antidepresiva, alkohol a celková dezorientace. Název turné Jsem zpátky bylo bohužel spíš zbožné přání.
Lidé kolem Bartošové opakovaně avizovali její účast v projektech, na které nakonec nebyly síly. Nevystoupila v muzikálech Mona Lisa ani Děti ráje, nedošlo na avizované filmové písně. Poslední nové nahrávky jako Heja, heja působily jako snaha zaujmout za každou cenu, třeba i bizarní nedokonalostí: jako mnohokrátvminulosti, zpěvačka se tu zdála spíš jako zneužitý materiál než jako ta, která realizuje své plány.
Snaha sebrat síly a napřít je do něčeho nového se zdála patrná od loňské svatby s Josefem Rychtářem. Včera se však zpěvaččin příběh definitivně uzavřel. Smutně, ale nikoli překvapivě: cyničtější média měla její nekrolog jistě už připravený.
