Krize musí bolet

Tvrdé konstatování zaznělo včera - sklady bude těžké vyprázdnit, o české výrobky je totiž v zahraničí stále menší zájem. A další nepříjemná zpráva je na spadnutí. Snad ani největší optimisté neočekávají, že údaje o vývoji průmyslové výroby, které ČSÚ zveřejní v pátek, přinesou pozitivnější zprávy. Víra v zázrak, že světová ekonomická krize Česko mine, vymizela. A vyvstávají otázky - co lze čekat, resp. jaká jsou možná východiska?

Odpověď na první otázku začaly poskytovat již firmy samy. Bude docházet k odstávkám výroby, zmrazování platů, nevyhnutelné bude i propouštění. Některé firmy pak budou čelit existenčním potížím a mnohé z nich i zkrachují. Odpověď na druhou otázku je komplikovanější. Možná východiska totiž nebudou představovat ideální řešení.

Majitelé firem, manažeři, ekonomická veřejnost a také politici budou hledat co možná nejméně bolestivá opatření. Stanovit optimální „práh bolestivosti“ ale bude zcela klíčové. Testovat maximální práh bolestivosti, tedy nechat firmy napospas osudu, je prakticky nemyslitelné. Avšak utlumení bolesti na minimum například prostřednictvím výplat masivních státních dotací jednotlivým sektorům by bylo sebevražedné.

Kabinet Mirka Topolánka čeká nezáviděníhodné období. V zájmu posílení volebních preferencí by se vládní koalici hodilo implementovat opatření, která by voličům přinášela krátkodobý zisk. Český volič totiž žádá plný nákupní košík nyní a je mu přitom jedno, že bude-li mít levné nákupy teď, za dva roky nemusí jeho supermarket vůbec existovat.

K řešení ekonomického poklesu ale vláda potřebuje pokračovat v započatých, i když nepopulárních, reformách veřejných financí. Musí také odolat pokušení o maximální zviditelnění se v době evropského předsednictví a nepřestávat se věnovat domácí politice. Pakliže však ministři rezignují na ambici stát se eurohvězdami a vlastně i na volební preference, mohou ekonomice prospět nejvíce. Krize prostě musí bolet - voliče i vládu.