A mezi čtvrtletími už ekonomika obrovsky roste, ale po jedné z největších recesí v historii. A meziročně je stále v recesi.
V průzkumech Trump zaostává více než John McCain v roce 2008 za Barackem Obamou a stejně jako George H. W. Bush v roce 1992 za Billem Clintonem. Pro ty, kdo píší Trumpovy politické nekrology, by ale měly být noční můrou noviny z 3. listopadu 1948, které hlásily, že „Dewey porazil Trumana“. Nakonec to totiž bylo naopak.
Thomas E. Dewey byl od začátku miláčkem establishmentu. Na prezidenta kandidoval za republikány už dvakrát předtím (v roce 1944 prohrál s Franklinem D. Rooseveltem). Představoval ideologicky umírněné východní křídlo své strany a v primárkách porazil například generála Douglase MacArthura. Podobně jako Biden představoval Dewey uměřeného kandidáta s dlouhou zkušeností s veřejnou politikou. Podobně jako Dewey v kampani moc neriskoval, svoje vítězství totiž považoval za nevyhnutelné.
Stejně jako dnes s Bidenem byla mainstreamová média jasně na jeho straně. Všechny velké noviny podpořily Deweyho. Časopis Life publikoval jeho fotku a označil ho za „budoucího prezidenta“. Časopis Newsweek oslovil 11. října padesát expertů – a všichni považovali Deweyho vítězství za jasné.
Trumana stejně jako dnes Trumpa média nenáviděla. The Detroit Free Press napsaly, že se „intelektuálně nekvalifikuje na prezidenta“. LA Times napsaly, že je to „největší pomatenec a zmatkař, který kdy zastával nejvyšší post“. Televize NBC postavila předem ze dřeva a papíru model Bílého domu se dvěma republikánskými slony, stavět demokratické oslíky se nikdo ani nenamáhal.
Průzkumy nedávaly Trumanovi vůbec žádnou šanci, vyzyvatel vedl většinou až o 15 bodů. Od srpna do října se ale Deweyho vedení v průzkumech snižovalo. Čtrnáct dní před volbami už Dewey vedl jen o šest procent. To se ovšem stále považovalo za bezpečné vedení, sázky proti obhájci křesla byly 15:1. Podobně jako Trump prohrál Truman dva roky předtím Sněmovnu reprezentantů.
Podobně jako Trump čelil Truman opozici z tzv. deep state, FBI nahrávala jeho oponentovi. Podobně jako Trump pořádal Truman mnohem více živých masových mítinků s voliči a jeho útoky na Deweyho byly velice drsné, přímé a osobní. Truman útočil na finanční a politický establishment, soustředil se na Washingtonem zapomenuté voliče. Smál se průzkumům a tvrdil, že jsou dobré akorát k tomu, aby je lidé hodili do popelnice.
Kdyby to nakonec s Trumpem podobně, bude se poukazovat na příliš velký podíl stydlivých podporovatelů, kteří nechtějí být souzeni za to, že volí Trumpa. Bude se říkat, že zabrala kampaň proti Bidenovu synu Hunterovi. Bude se říkat, že Kamala Harrisová jako kandidátka na viceprezidentku byla špatná volba a že lidi vyděsilo rabování spojené s hnutím Black Lives Matter.
A nechová se nakonec Trump tak, že nakopal během kampaně celý virus do zadku? Mnoha obyčejným pracujícím lidem se to líbí – a nakonec i mnoha hispánským a afroamerickým voličům.
Podle autora je stále pravděpodobná modrá vlna jako v roce 2008, když vyhrál Barack Obama. Také si lze ale představit, jak se Trump triumfálně zubí a drží v rukou titulní stránku novin, která předčasně a chybně hlásí: „Biden porazil Trumpa.“
