Zvláštní vztahy jsou podle Burumy projevem Churchillova plodného mozku. Když musel britský premiér čelit klesajícímu významu milovaného impéria, přišel s myšlenkou adaptace starého svazku do nových podmínek. Britové podle něj měli zvláštní schopnost ovlivňovat dění v USA, a tak si dokázali uchovat vliv na světové události, navzdory umenšování britské moci.
Sám Churchill ale dokázal působit i příkladem. V letech 1938–40 se statečně postavil appeasementu a od té doby ovlivnil mnoho premiérů a prezidentů, vlastně až dodnes. Margaret Thatcherová se postavila pevně a rozhodně ve věci osvobození Falkland a pomohla zaštítit George Bushe st. v první válce v Perském zálivu. Stále ji v tomto ohledu poháněl churchillovský duch.
Partnerství nebylo vždycky báječné. Churchillův nástupce Anthony Eden viděl v egyptském prezidentu Nassirovi nového Hitlera a v kompromisu ohledně Suezu nový Mnichov. Nakonec americký prezident Eisenhower musel přinutit Edena k ponižujícímu stažení se z Egypta.
Edenův nástupce Harold Macmillan dělal, co mohl, pro skvělé vztahy s Kennedym (autor to hodnotí tak, že ho tahal jako dítě za rukáv), od kterého získal britský přístup k americkému jadernému výzkumu a raketovému systému Polaris.
Diskuse o Churchillově dědictví a zvláštních vztazích se stala aktuální bojovou linií v diskusi o brexitu a postbrexitové situaci. Pro zastánce setrvání či návratu je představa, že Británie může hrát významnou roli ve světě nezávislou na Evropě a EU nebezpečnou churchillovskou fantazií, která vydláždila cestu k brexitu. Británie se má podle kritiků vzdát těchto dětských snů a smířit se s realitou, že vztahy s EU jsou jediná reálná varianta.
MACHÁČEK: Nadějný běloruský ekonomický faktor |
Pořád a pořád přicházejí britští premiéři s kloboukem v ruce do Washingtonu a přitom debatu ve Washingtonu ovlivňují pouze marginálně. Británie příliš často vypadá spíš jako americký pudlík než churchillovský lev.
Autor knihu chválí, ale slabinou je, že se málo dívá na zvláštní vztahy z americké perspektivy. Vztahy nejsou z amerického pohledu zvláštní proto, že britští premiéři tančí kolem amerických prezidentů, ale protože obě země vytvářejí komunitu zájmů a hodnot, které nejsou sice identické, ale jsou úzce propojené. Některé věci fungují výborně, třeba skupina „Pěti očí“, nadstandardní zpravodajská spolupráce zpravodajských služeb, do níž ještě patří Austrálie, Kanada a Nový Zéland.
MACHÁČEK: Proč má být obyčejný člověk více chráněn |
Podle Meada je největším britským selháním, že nedokáže vybudovat efektivnější partnerství s Kanadou, Austrálií a Novým Zélandem. Kdyby všechny tyto země dokázaly mluvit jedním hlasem, měly by více vlivu a pozornosti nejen ve Washingtonu, ale i ve světě.
Jde také o ekonomiku. V roce 1938 bylo britské HDP na hlavu o 20 vyšší než v Německu a o 40 procent vyšší než ve Francii. Dnešní Británie zaostává za Německem a životní úroveň má zhruba stejnou jako Francie.
Kdyby Británie vedla jako před válkou, naslouchali by Britům víc nejen ve Washingtonu, ale i v Paříži a v Berlíně.
Británie má stále svoje ostrovy excelence – finanční sektor, IT a univerzity. V 19. století ale byla zdrojem britské moci schopnost inovovat. Budoucnost závisí na tom, zda se k tomu Británie bude schopna vrátit.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
