Podle zpráv statistiků žije v Itálii 1,8 milionu domácností v absolutní chudobě. Jde tedy o zhruba pět milionů lidí nebo 8,4 procenta italské populace. Samozřejmě že evropské definice chudoby nemají nic společného s definicí chudoby někde v Africe, ale stejně... Itálie je země, kde mzdy stagnují, veřejné služby se hroutí a příjem na hlavu rok od roku víc zaostává oproti západním evropským zemím.
Existuje ale i jiná dynamická stránka Itálie, která brání extrémní krizi a která vysvětluje, proč země nikdy nepadne do propasti.
Itálie má obchodní přebytek 4,6 procent HDP, v roce 2010 to bylo jen 1,4. Obchodní čísla reflektují exportní sílu italského průmyslového severu. Firmy jsou zde na světové úrovni a zajišťují i relativně vysoký standard pro obyvatele.
Přesto jsou finanční trhy velmi nervózní. Hlavním zdrojem obav je italský premiér Matteo Salvini, místopředseda vlády a lídr tvrdě pravicové antiimigrační Ligy, která po evropských volbách posiluje svou dominantní pozici na italské politické scéně.
Saliviniho vysloveně těší útoky na Brusel. Kritizuje evropská fiskální pravidla a otevřeně deklaruje, že je bude porušovat. Chce, aby Itálie vydávala minidluhopisy, které vypadají podezřele, jako pokus zahájit italský exit z eurozóny.
Ale stejně jako Itálie vždy odvrátí hrozbu blížícího se pádu, je nepravděpodobná transformace Salviniho v úplného démona. Italské problémy mají hluboké kořeny, kulturní i institucionální, a bylo by chybou soustředit se pouze na provokativní výroky jednoho politika. V závěru komentáře představuje Tony Barber svou víru v to, že Salvini bude nejprve konsolidovat a posilovat svou pozici na pravici a nakonec se bude transformovat podobně jako Forza Italia a její šéf Berlusconi, jenž se proměnil z populisticko-protofašistické hrozby, kterou pro leckoho představoval původně, v sílu akceptovanou evropským mainstreamem. Proto také Evropská komise naznačuje opatrnost a shovívavost ve věci procedur proti Itálii, které se týkají porušování fiskálních pravidel.
