Jak dlouho zůstane premiér Netanjahu u moci, nevíme, ale i kdyby o úřad nakonec přišel, bude jedním z nejdéle sloužících a nejdůležitějších izraelských premiérů. Zajistil průlom ve vztahu Izraele s arabským světem. Normalizovaly se vztahy s Emiráty, Bahrajnem. Za Netanjahua vládl mír, země rostla a prosperovala a Izrael prolomil izolaci. Palestinská otázka zmizela z titulků médií a svět obdivoval izraelské úspěchy v očkování, píše v FT.
Ještě stačilo, aby se Netanjahu vyhnul obvinění z korupce nebo byl osvobozen, a skvělé místo v historii měl zabezpečeno. Jenže se ukázalo, že představa, že palestinská otázka bude stát stranou, je iluzorní.
S podporou Trumpovy administrativy Netanjahu vsadil na něco, čemu se začalo říkat strategie „zvenku dovnitř“ (outside-in). To, že Izrael bude uzavírat dohody a spojenectví se zbytkem světa a s arabskými státy především, mu pomůže úspěšně vyřešit i vnitřní konflikt s Palestinou. Byl to pokus zvrátit více tradiční přístup typu „zevnitř ven“, kdy se měl Izrael nejprve mírově vypořádat s Palestinci a teprve potom počítat s mezinárodní akceptací toho všeho.
Podepsání tzv. Abrahamových dohod s arabskými státy bylo bráno jako důkaz toho, že strategie „zvenku dovnitř“ funguje. Izrael doufal, že se brzy připojí i Saudská Arábie, nejbohatší země arabského světa, a vybuduje diplomatické vztahy s Izraelem. A počítalo se s tím, že s uvadající podporou okolního světa bude ochabovat palestinská vůle k rezistenci. Lidskoprávní organizace je budou dále podporovat, ale svět už se posune dál a Izrael víceméně nadiktuje podmínky oslabené a rozptýlené palestinské populaci.
Leckdo v Netanjahuově okruhu prý spekuloval o tom, že Palestinci budou takoví další Tibeťané – tedy lid s národními aspiracemi, které vypadají stále více zapomenuté.
MACHÁČEK: Hitlerův kosmopolitní bastard |
Jenže teď to vypadá, že představa, že Palestinci budou méně důležití, vyhlíží skoro bláznivě. Mezinárodní odsuzování Izraele je na vzestupu, s tím jak roste počet civilních obětí v Gaze, především dětí. Další uzavírání mezinárodních smluv s Izraelem a úspěchy izraelské diplomacie jsou nepravděpodobné.
Nejvážnější je, že střety mezi Izraelci a Araby se přenesly dovnitř Izraele a mluví se i o občanské válce. V posledních letech mnoho Izraelců začalo doufat a věřit v to, že Arabové žijící v jejich zemi se už tolik neidentifikují s palestinskou emancipací. Současná krize ale opět probudila jednotu mezi Palestinci z Gazy, ze Západního břehu a Izraele samotného.
Velkou chybou strategie „zvenku dovnitř“ byla představa, že palestinské zoufalství klidně vyšumí. Ve skutečnosti zvýšená agresivita izraelské krajní pravice a pokračující anexe území a nemovitostí byly nakonec roznětkou posledního násilí. A krajní pravici si Netanjahu hýčkal a legitimizoval ji, aby mohl zůstat u moci.
Vypadalo to, že je Netanjahu na odchodu, ale díky současnému konfliktu se možná udrží u moci o něco déle. Jeho představa cesty z konfliktu se ale ukázala jako slepá ulička.
Tolik Rachman. Můj názor je, že komentář vytváří jakýsi umělý svět a naprosto nepochopitelně abstrahuje od úlohy USA. Samozřejmě že Abrahamovy dohody a rodící se další smlouvy počítaly s podporou USA. Za Trumpa měl Izrael jednoznačnou americkou podporu a teroristé z Gazy byli jasně odsuzováni a izolováni.
Nová Bidenova administrativa ale začala lavírovat. Předběžně jedná s Íránem o nové smlouvě, napomíná a peskuje Saúdskou Arábii a do Gazy poslala finanční výpomoc. To se samozřejmě projevit muselo. Text také abstrahuje od toho, jak si míru, prosperity a otevřeného obchodu s Izraelem užívali v posledních letech Palestinci z Ramalláhu, Západního břehu apod. Tam opravdu nejsou žádné slumy. O nějakém zoufalství lze mluvit jen v Gaze a všichni víme, kdo tam vládne. Hlavní problém je, že Netanjahu je pravice a v USA vládne levice. A pravičák a populista k tomu musí dostat za uši Izrael Neizrael.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
