K tématu se objevil podnětný text na serveru Project Syndicate. Francouzský ekonom Charles Wyplosz v něm konstatuje, že je dobře, že se schodkům věnuje pozornost, ale závěry, ke kterým se obvykle dochází, jsou většinou dost vedle.
V první dekádě milénia – po roce 2000 – leckdo varoval, že svět směřuje ke krizi, a příčinou měly být právě vnější nerovnováhy. Apokalyptici měli jen půl pravdy. Krize přišla, ale nikoli kvůli nerovnováhám. Krize přišla vinou extenzivního riskování zprostředkovatelů finančních služeb a hypoték a vinou chabé regulace a příliš liberalizovaných financí.
Ano, v případě eurozóny byly deficitní země více postiženy krizí, které se přebytkové země vesměs vyhnuly. Ale třeba Austrálie má schodek běžného účtu cca 4 procenta HDP už od roku 1974, a krizí prošla prakticky nedotčena. Naopak takové Švýcarsko má od roku 1981 přebytky běžného účtu okolo 8 procent HDP. A krize i tak švýcarskou ekonomiku tvrdě postihla, protože dopadla na dvě největší tamější banky.
Ekonomové se na příčinách schodků pochopitelně neshodnou. Běžné účty jsou ovlivňovány endogenními domácími i zahraničními faktory a ty jsou zase ovlivňovány další plejádou faktorů. Přesto mnozí amatérští pozorovatelé volí jednoduchou cestu a jednoduchá doporučení a vysvětlení.
Je třeba zjevné, že americký prezident Donald Trump a ekonomičtí nacionalisté kolem něj věří, že německý přebytek je jednoduchým protikladem amerického schodku, a že když se německý přebytek zmenší, zredukuje se tak i americký schodek. Mnoho Němců zase bohužel věří opaku. Když se zmenší americký schodek, sníží se i německý přebytek. Mnozí Němci si také myslí, že jejich přebytek reflektuje německou superiorní produktivitu, zakořeněnou ve skvělém strojírenství a uměřených mzdách. Ve skutečnosti je otázka, co Německo dělá s tím, co vydělá. Jestli něco doveze, nebo spoří.
V případě krize eurozóny po roce 2008 byly země se schodky většinou postiženy a musely být zachraňovány. Jenže příčinou nebyla externí nerovnováha, nýbrž nedovařená měnová unie, která zadržovala akceschopnost ECB. Teprve v roce 2012 směl šéf ECB Mario Draghi prohlásit, že „udělá cokoli, aby zachránil eurozónu“, a podle toho konat.
Evropská komise dokonce zavedla administrativní proceduru, která dnes s jednotlivými zeměmi řeší jejich nerovnováhy a potenciální nerovnováhy a různě je v tomto ohledu napomíná. Ale ani tato procedura není položena na správných základech, neboť pomíjí fakt, že nerovnováhy jsou jak endogenní, tak předmětem exogenních faktorů.
V případě Řecka a Portugalska byly schodky běžného účtu úzce spojeny s velkými a přetrvávajícími schodky veřejných rozpočtů. V případě Kypru, Irska a Španělska to byl privátní sektor, kdo si příliš půjčoval. V obou případech ale byly výpůjčky využity na neproduktivní útratu.
Ne všechny nerovnováhy jsou si rovny. V druhé polovině 19. století měly Spojené státy neustálé schodky, které ale byly využívány pro masivní investiční potřeby rychle rostoucí populace. Investice byly produktivní a zahraniční věřitelé realizovali zisk. Řecko si zase v první dekádě půjčovalo na útratu. Důsledky dopadly nejen na Řeky, ale i na věřitele.
A jak říká staré rčení, na tančení tanga jsou potřeba dva. A na každého příliš riskujícího dlužníka spadá jeden bezstarostný věřitel.
