Nebylo to však samozřejmé od začátku, hlavně předtím, než vlády začaly spouštět karantény, restrikce a omezovat vycházení a pohyb osob. Dokud se epidemie šířila hlavně v Číně, hrozilo, že nedostatek dodávek zboží a komponentů z Číny může zvyšovat jejich cenu.
Co se stane, až vlády začnou postupně uvolňovat restrikce a přijde oživení? Vytváří se konsenzus, že inflace se vrátí nejpozději příští rok. Poptávka se rychle oživí, projeví se i zadržovaná poptávka, zatímco nabídka se bude zvyšovat pomaleji.
Lidé se také obávají, že velké stimuly centrálních bank a velké rozpočtové schodky způsobí tzv. měnový převis.
Zajímavé jsou válečné paralely. Gavyn Davies ve Financial Times připomíná Keynesovy návrhy z roku 1940 na to, jak financovat válku. Vojenské odvody tehdy omezily dostupnost pracovní síly, ale vojenské výdaje podpořily poptávku. Současné restrikce však omezují nabídku i poptávku. Restrikce nabídky postihují jen některé sektory, ale domácnosti omezují poptávku i v těch sektorech, jež zůstaly otevřené. Krátkodobě jsou tlaky deflační.
Co až přijde oživení? Po druhé světové válce se leckdo obával, že se vrátí velká hospodářská krize, protože nárůst spotřebitelské poptávky nestačí vyrovnat prudce snížené vojenské výdaje. Válečná ekonomika přece maximalizovala výrobní kapacitu. Na druhou stranu je návrat poptávky po válce většinou silný a oživení přichází ruku v ruce s inflací. Po obou světových válkách se například do Británie vrátila inflace, avšak pouze v jednotkách procent, nic dramatického.
V našem případě se dostaví redukce poptávky. Vlády trochu pomáhají firmám, ale nenakupují jejich zboží. Lidé potřebují podporu příjmů, splácení dluhů a nájmů. Privátní sektor bude potřebovat snižovat zadlužení. Konsolidace firemních dluhů, která začala v minulé krizi před dvanácti lety, vlastně ještě neskončila – a po této krizi to bude logicky horší. To představuje deflační tendenci.
Editorial Financial Times se také vyjadřuje k tématu inflace/deflace. Začíná jednou z definic: k inflaci dochází, když příliš peněz se honí po málu zboží. Dnes centrální banky tisknou peníze, aby financovaly vládní útraty, zatímco produkce lecčeho – od aut po kuchyňské linky – se zastavila.
MACHÁČEK: Kouzla, čáry, realita EU a druhá vlna |
Obavy z inflace jsou zdánlivě logické, ale obávat se je třeba spíše deflace. Máme rekordní propad cen ropy, a dokonce na chvíli do minusu. Americká data ukazují, že poptávka po novém zboží klesá rychleji než nabídka. Ceny – tam kde vůbec existují –, tedy letenky, šaty, nájmy jsou na dně. Poptávka po potravinách roste, ale to je výjimka.
Spousta lidí přišla o práci, a sice se možná rychle do práce zase vrátí, ale mzdy se hned tak zvyšovat nebudou. Centrální banky sice ve velkém provozují měnové uvolnění, nebo dokonce monetizují státní dluh, ale po roce 2008 kdy dělaly totéž, inflace nepřišla – a nepřijde asi ani tentokrát.
Co se měření inflace týče, jsme svědky zajímavé výzvy pro statistiky. Inflaci za březen (a jinde v Evropě za duben) není vlastně jak měřit, když mají (měly) obchody zavřeno. Sledování online prodejů může pomoci, ovšem není to přesné. Ale data o letenkách či stravování se v restauracích prostě nejsou žádná.
Kompozice spotřeby domácností se navíc radikálně změnila, takže by bylo třeba změnit i strukturu spotřebitelského koše, přitom právě stabilita spotřebitelského koše je základem měření inflace. Co když se ale některé spotřebitelské zvyky v důsledku pandemie začnou měnit natrvalo nebo na dlouhou dobu? Jak na to budou statistici reagovat?
S tím souvisí i budoucnost politiky centrálních bank. Na serveru Eurointelligence.com navrhují, že by se centrální banky měly více soustředit na cílení zaměstnanosti než na inflační cílení, které bude nutně dlouhou dobu velmi nepřesné.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
