MACHÁČEK: Americké korporace v politické agitce |
Rasové otázky dnes ale nehýbají pouze domácími politickými scénami, představují také kartu v geopolitickém soupeření. Všímá si toho ve svém sloupku i komentátor deníku Financial Times Gideon Rachman.
Měřeno kupní silou lze dnes největší ekonomiky světa řadit takto: Čína, USA, Indie, Japonsko a Německo. Nejdůležitější světové instituce ale stále reflektují rovnováhu z roku 1945. Třeba stálí členové rady bezpečnosti OSN s právem veta jsou USA, Rusko, Čína, Británie a Francie. Jsou to tedy především bílé země reprezentující převážně mezinárodní formu bílé nadřazenosti. Je to udržitelné, když 75 procent obyvatel světa dnes žije v Asii a v Africe?
Čína ale patří mezi privilegované, a apetit na reformy proto nemá. Představa, že by Indie nebo Japonsko získaly stálé místo u nejdůležitějšího světového stolu, se Pekingu nezajídá. Rivality mezi Nigérií a Jižní Afrikou nebo mezi Mexikem a Brazílií také zpomalují tlak na reformy. Nicméně řeči o rasismu už pronikají do vztahů Číny s USA i Austrálií. Čína se brání západní kritice toho, jak zachází s Ujgury, tím, že poukazuje na americký rasismus a hnutí BLM, či poukazováním na to, jak se v USA či v Austrálii zacházelo s indiány či s Aboridžinci.
Mluvčí čínského ministerstva zahraničí prohlásil, že Amerika nemá Čínu o čem poučovat, když nechala tolik lidí umřít na covid a „když se lidé jako George Floyd nemohou ani nadechnout“.
The Global Times, čínský nacionalisticko-propagandistický deník, nedávno napsal, že tzv. systém pěti očí, přes který tradičně a nadstandardně sdílejí informace tajné služby USA, Británie, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu, představuje „osu bílé nadřazenosti“. To, že Čína buduje aliance v Africe, prý souvisí se společným dědictvím boje proti kolonialismu.
MACHÁČEK: Druhá studená válka. Jestli se Pekingu či Moskvě podaří vrazit klín mezi USA a Evropu, to se teprve uvidí |
Někteří noví progresivní američtí myslitelé jako třeba Anne-Marie Slaughterová, hlava think tanku Nová Amerika, tvrdí, že antirasismus by měl být – navzdory rasovým nepokojům – systémovým základem americké zahraniční politiky. Tvrdí, že pozměněný zahraničněpolitický establishment, kterému už nebudou dominovat staří bílí muži, se nebude tolik soustředit na konkurenci mocností, ale více na otázky globální rovnosti: příkladem může být rovnocenná distribuce vakcín po celé zeměkouli. Pokud by se podle této dámy Amerika stala šampionem rovnosti, mohla by v tahanicích s Čínou všude na světě více bodovat.
Tak jednoduché a přímočaré to podle Rachmana asi nebude. Třeba francouzský prezident Macron nedávno protestoval proti politice skupinových identit, která se šíří z amerických univerzit a jež je v rozporu s duchem francouzského republikánství a s občanskými principy.
Tolik Rachman. K věci několik poznámek. To, že Číňané zvedají v jednání s USA kartu rasismu a dědictví kolonialismu apod., není dáno tím, že by to mysleli ve své podstatě vážně. Číňany samozřejmě nejvíc ze všeho zajímá, co Ameriku do budoucna nejvíc oslabí.
A když vidí, že se USA přílišnou sebekritikou a sebenenávistí oslabují samy, tak toho chtějí logicky využít. Pokud tuto sebekritiku a ideologii toho, že Amerika je zemí systémového rasismu a bílé nadřazenosti, vyznává americký vládnoucí establishment Demokratické strany, tak se Číňanům nemůžeme divit, že budou přikládat polínka.
Číňané by také mohli kritizovat – vzhledem k tomu, za co jsou kritizováni čínští komunisté –, že nová americká kultura rušení je vlastně také cenzura, i když z právního pohledu outsourcovaná soukromým firmám. Ti, jimž to vadí, ale nejsou nyní v Americe u moci.
A zatřetí boj s rasismem je hezká věc, ale v mezinárodních vztazích a geopolitice také platí respekt a síla. Jaký respekt asi budou budit armády soustředící se na rasová, genderová témata, inkluzi a hledání třídního nepřítele ve svých řadách v podobě bílých nadřazenců? V Číně by se určitě nelíbilo nic jiného víc, než kdyby se podle Anne-Marie Slaughterové stal antirasismus hlavním pilířem americké zahraniční politiky.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
