Komunistický režim po celou dobu své vlády chrlil oslavné filmy, televizní inscenace i divadelní hry, které vynášely do nebes pouze hrdinství sovětského lidu, nic jiného neexistovalo, Amerika zřejmě do války nevstoupila a odbojáři byli jen komunisté.
MACHALICKÁ: Dva osudy proti sobě |
Myslím si, že snímek Jindřicha Poláka Nebeští jezdci, který šel do kin v roce 1968, aby vzápětí zmizel na dlouhá léta v trezoru, musel zapůsobit jako blesk z čistého nebe. Ti, kdož znali umlčovanou pravdu, zírali, a ti, kdo ji umlčovali, museli být vzteky sinalí. Přiznávám, že tento film o československých letcích ve Velké Británii mě upřímně dojímá při každém dalším zhlédnutí.
Chce si mi řvát, když vidím Jiřího Hrzána v roli Prcka, jak tahá zpod kavalce kňučícího kokra Belindu, která s ním čeká na návrat ztracené stíhačky, a stejně tak, když říká, jak se těší na to, co bude po válce, jak se jim budou stavět slavobrány. Ten film je tak autentický a emotivní, nebojí se patosu, umí s ním zacházet přesně tak, aby vyniklo neokázalé hrdinství mladých kluků, kteří z čistého idealismu, z vlastenectví a touhy po svobodě nasadili své životy, aby zabránili zlu. Pomohli nejenom Britům, ale i celé Evropě.
A co udělala jejich vlast, za kterou tak odvážně bojovali? Zavřela je do kriminálu, zničila a zašlapala do země, čímž spáchala jedno z největších svinstev v našich dějinách. A vlastně mě štve i to, že běžný Brit už nemá tušení, že českoslovenští, ale také polští letci toho pro jejich zemi tolik vykonali, od pádu železné opony se na nás stejně dívají skrz prsty, na Poláky ještě víc.
A pak je tu další aspekt, který by si měli uvědomit ti, kdo demagogicky vyřvávají, že si nevážíme obětí sovětských vojáků ve válce s nacismem. To je jen další lež, nikdo tyto oběti nezpochybňuje, ale to čtyřicetileté propagandistické masírování o hrdinné Rudé armádě prostě všem lezlo krkem, zvlášť když se o hrdinství těch, kdo neměli na prsou rudou hvězdu, nesmělo ani pípnout.
Sami si nasekali, abychom zacitovali klasika Gogola, jednostranný a lživý výklad historie přispěl k tomu, že není žádná zvláštní chuť oslavovat Rudoarmějce, zvlášť když víme, jak to bylo s Pražským povstáním a kam nás mocenská politika SSSR po roce 1948 zavlekla. A s tím souvisí i to, že banální bronzový panák v Dejvicích není žádný válečný památník sovětským vojákům, kterých je po celém Česku spousta, ale pouze potvrzením nového ujařmění po pětatřiceti letech. Tak je v lapidáriu. No a co?
