„Na Národní divadlo se kdysi skládali všichni. Tím spíš by o jeho směřování mělo být dovoleno mluvit,“ pravil ministr.
Jistě, dělnická zaměstnání u divadla jsou mizerně placená a většina lidí je dělá hlavně z lásky k této múze. Ať jim tedy pan Zaorálek vymůže řádné platy a nevykládá nesmysly, že mají rozhodovat o umělecké koncepci. V divadle žádná demokracie neplatí a všichni to vědí, jinak nastane jeden velký bordel. Ale každý dobrý direktor ví, že pracuje v týmu, a nepohrdá neuměleckými profesemi. Což ovšem neznamená, že v tomto týmu má každý stejný význam. Prostě tak to je, že zaměstnanci jsou nahraditelní, umělci a tvůrci nikoliv. Tato hierarchie panuje v divadle po staletí, i když byly doby, kdy do toho, co se bude hrát a kdo smí na jeviště, žvanil vrátný a kulisák ve jménu hesla umění lidu.
Zaorálek se v těchto scestných názorech zhlédl, neboť má dojem, že tak ukazuje správné sociální cítění, ale je to jen ubohý populismus. Tím spíš, že o divadle nic neví, i kdyby si doma přehrával z partitury všechny opery světa. Nikdo ale po něm ani tyto znalosti nežádá; inu – jak se praví v Revizorovi, sám si nařezal. Též v nepochopitelné souvislosti ohřívá Antichartu, škoda, že nedodá, jak hojně se v roce 1977 takové rezoluce podepisovaly v továrnách a podnicích. Jenže dělný lid přece nikdy nemůže být tak nemorální jako umělci, že. Zvláštní je, že pan ministr vzápětí po tomto veřejném mudrování zaslal vedení ND otevřený dopis. A ejhle, zde se píše jiným tónem a obrušují se hrany. Mluví se o nedorozumění, o tom, že pan Zaorálek netušil, že schůzka bude bez ředitele ND, a rád by si vše vyjasnil s vedením divadla. Kdyby svou chybu i to, jak se neorientuje, přiznal hned, určitě by z té šlamastiky, kterou si sám pořídil, vyšel lépe.
