Úterý 14. května 2024, svátek má Bonifác
130 let

Lidovky.cz

Názory

MACHALICKÁ: Sestřičky o devět let později. Kvalitní tvorba ustupuje stokrát vyvařeným vykopávkám

Herečky Helen Georgová a Laura Mainová ze seriálu Zavolejte porodní sestřičky. foto: ČTK

Dramaturgie a programová skladba České televize je někdy rébus, který lze rozluštit jen stěží. Její principy však nejsou tajemné a složité, natož sofistikované, ale především pragmatické a jejich alfou a omegou je sledovanost. Do hlavního vysílacího času strčíme nenáročnou hloupost, na kterou se bude dívat co nejvíce diváků, těch, kteří zírají na cokoliv, jen když se to hýbe.
  11:04

Nějakého strážmistra Topinku a jiné stokrát vyvařené pokrmy, důvod uvádět dokola jednu vykopávku za druhou se vždycky najde, jednou je to cyklus českých filmů, podruhé cyklus detektivek…

O to víc je absurdní, když se v programu objeví kvalitní seriál BBC, který dosud ČT nevysílala, čili neomlela do bezvědomí, a je odsunut do odpoledního vysílacího času, repríza na ráno a na netu k vidění pochopitelně není. Záruka masové sledovanosti je zřejmě nejistá. Řeč je o seriálu Zavolejte porodní sestřičky, který ČT nabídla jen devět let po natočení první série, zatímco třeba na Slovensku jej diváci dostali hned rok po uvedení v Británii.

Je to prototyp inteligentní televizní tvorby s dobrými herci, výtečně napsaným scénářem a ještě s jakousi nadhodnotou v podobě neokázalé lidskosti. Občas je toho sentimentu o něco víc, ale nikdy nepřekročí míru. Při jeho sledování si také divák uvědomí bídu české produkce, která si lékařské a zdravotnické prostředí tak oblíbila, že nejméně půlka českého herectva se producíruje v bílých pláštích (ta druhá zase vyšetřuje zločiny), ale vesměs chrlí jalové zápletky a směšné vztahové propletence.

MACHALICKÁ: Sto let zločinecké organizace. Představitelé KSČ byli obyčejní kolaboranti

Úspěch jistě také souvisí s volbou předlohy a tou jsou paměti porodní asistentky Jenny Worthové, která líčí své zkušenosti z padesátých a šedesátých let v londýnském East Endu, z doby nedlouho po skončení války, kdy sociální situace mnoha rodin z této chudé čtvrti byla složitá a prenatální péče nijak oslňující. V žádném případě ale nejde o kýčovitý ženský seriál, jsou to především příběhy o lásce a obětavosti a jejich reálný základ jim propůjčuje značnou autenticitu, i když skutečnost byla zřejmě podstatně horší.

Takhle nějak má televizní tvorba vypadat, nečekáme od ní kvality artových filmů, ale neměla by urážet inteligenci diváka. ČT má v prezentaci současné zahraniční tvorby velký deficit, v lepším případě vše nasazuje se zpožděním, čili diváci, kteří se o tento typ produkce zajímají, ji už dávno zhlédli jinde. Nakupování a vysílání řady mizerných, a tudíž levných seriálů asi umožní dostatečně zaplnit program, ale kdo se na to má dívat, že?

Uvedení některých titulů s několikaletým zpožděním pak navíc ztrácí smysl, protože jednoduše není tak aktuální jako v době svého vzniku. To je třeba případ nedávno odvysílaného britského seriálu Bodyguard, tento svého druhu politický thriller z roku 2018 již dříve nabídl Netflix a ČT ho inzerovala téměř jako žhavou novinku.