A výsledek je, jaký je, jde mnohem víc o filmový sál. Hlediště i jeviště jsou divadelní bastardi, je tu příšerná akustika a do procovských kožených sedaček divák zapadne jak do spacáku, ale sledovat z nich divadlo je hodně náročné, ostatně na to, jak mají vypadat divadelní sedadla, jsou jasné normy.
Divadlo se změní na galerii životních příběhů. Exponáty budou samotné herečky |
V roce 1983 se hned při zahajovacím představení – Hudečkově Strakonickém dudákovi – všechny nedostatky projevily naplno, místo prezentace efektního řešení s točnou nastal řetězec nehod, čímž variabilita Nové scény skončila jednou provždy. Každý divadelník i poučený divák ví, že jak v hledišti, tak i na jevišti je všechno špatně.
A Národní divadlo skutečně citelně postrádá moderní divadelní prostor, jistě, historické budovy jsou takové krásné mašiny a invenční režisér si tam vždycky poradí, ale divadlo se jen za posledních třicet, čtyřicet let neuvěřitelně proměnilo. A to nejenom ideově a dramaturgicky, ale také nové technologické možnosti jsou omračující.
Třeba pokud jde o světelný design, tak ještě v závěru 80. let se všechno dělalo na koleně, pro režiséra byl často záchranou vynalézavý osvětlovač. A dnes to jsou přímo gejzíry efektů, světlem lze třeba modelovat prostor, vytvářet další dimenze.
Nekašlete na kulturu a komunitní život. Ani v létě |
Takže pokud by mělo vše zůstat tak, jak je, ať se správy divadelního sálu Nové scény ujmou památkáři a provozují ho jako skanzen Laterny magiky. Jenže, jak se ukazuje, i památkáři chápou, jaký je stav, takže kritika vychází pouze z kruhů neznalých potřeb dnešního divadelního provozu a také snažících se bagatelizovat, že už v 80. letech tu vzniklo řešení, které divadlu sloužilo špatně. Což je v případě nové divadelní budovy celkem vážný renonc.
