I přes zřejmé a otevřeně nestydaté konexe těchto stran na ruské peníze (jak se provalilo v posledním skandálu FPÖ) nelze všechno svádět na Moskvu. Samozřejmě se Rusko vměšovalo do evropských voleb a referend – stejně jako se vměšovalo do amerických prezidentských voleb v roce 2016. Ruských peněz, které jsou k dispozici pro ovlivňování voleb, je nepochybně dost. Hlavní příčiny nárůstu podpory radikální pravice jsou ale nepochybně domácí provenience.
Podle Barbera je příčinou nespoutaný finanční kapitalismus, který rozkvétal v období dvaceti let po pádu komunismu. Poté, co tento systém v roce 2008 málem zbankrotoval, dopadlo to tvrdě na miliony lidí, kteří za budování a toleranci tohoto systému neměli žádnou zodpovědnost. Další příčinou byl podle Barbera extenzivní výklad svobody pohybu, jenž nevzal v úvahu, jak méně prosperitní a méně internacionalizované části Evropy budou reagovat na příval ekonomických migrantů. A koneckonců jde i o to, jak voliči hodnotí počínání evropských lídrů v tom, jak se pokusili, či nepokusili tyto problémy řešit.
Radikální levice, radikální pravice a strany, které jsou proti establishmentu, mohou získat ve volbách do Evropského parlamentu až třicet procent mandátů ze 751 křesel. Mezi těmi, kdo budou silně bodovat, je Liga italského vicepremiéra Mattea Salviniho a Fidesz maďarského premiéra Viktora Orbána. Pravicoví populisté ale nejsou sjednoceni o nic víc než buldoci zápasící pod kobercem, jak Winston Churchill kdysi trefně popsal rivaly bojující o moc v ruském Kremlu. Proruské sympatie rakouské FPÖ, Marine Le Penové a její strany a italské Ligy znepokojují pravicové radikály z Polska, Švédska nebo Pobaltí, pro něž představuje Rusko nebezpečí pro národní nezávislost a svobodu, nikoli strýčka, který má hluboké kapsy.
Migrační krize také tyto strany hluboce rozděluje. Salvini chce Itálii zbavit neregulérní migrace, ale jeho protějšky ve Francii a střední Evropě odmítají akceptovat společný přerozdělovací mechanismus pro migranty. A nakonec německá Alternativa pro Německo a její severské ekvivalenty jsou proponenty svobodného trhu a obchodu, zatímco Marine Le Penová a její jižní přátelé jsou advokáty protekcionismu a intervencionismu.
Podle Barbera se tradiční středopravicové strany stejně jako jejich liberální a středoleví konkurenti musejí shodnout a obnovit evropský model sociálně-tržního hospodářství, než se jim rozpadne pod rukama. Mainstreamové strany musejí přestat papouškovat předsudky a násilnou rétoriku radikálních nacionalistů. Krátkodobé volební zisky legitimizují politické síly, které chtějí zničit systém.
Zadruhé – a to je ještě důležitější –, umírnění si musejí uvědomit, že není správné sdílet moc s radikální pravicí. Rakouský kancléř Sebastian Kurz měl pocit, že má vše pod kontrolou, když přivedl v roce 2017 FPÖ do vlády. Ve skutečnosti předal Svobodným ministerstvo vnitra a obrany, a ohrozil tak bezpečnost Západu i Rakouska.
Poznámka Monitoru JM:
Rakousko nyní směřuje k velké koalici, tj. tradičnímu omezení politické soutěže. Velké koalice ale zvýší volební podporu okrajům politického spektra.
Co se týče vlivu svobodného pohybu osob a vnitrounijní migrace na vzestup nacionalismu, to je čistě britská záležitost, kterou nikdo v EU nesdílí. Takovým Francouzům vadí spíš vývoj pracovních příležitostí.
A co se týče bezuzdného finančního kapitalismu, to je hlavně anglosaská záležitost. Evropské banky sice nakupovaly americké kosmické (a později toxické) finanční produkty, ale finanční kapitalismus se na kontinentu nikdy nerozmohl.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
