Demonstruje to nejen nedávná debata ohledně vstupu Česka do ERM II (nutný krok pro přijetí eura), ale i přístup k programu voleb, ke kandidátkám a s nimi souvisejícím výběrem českého eurokomisaře.
Co takhle vrátit se zpátky k základům? Dodělejme v Evropské unii, co jsme nakousli |
Už jsem psal, proč je návrh vstupovat do mechanismu ERM II bez určení data vstupu zhruba rok a půl před novými volbami do Poslanecké sněmovny z věcného hlediska i časování mimořádným nesmyslem. Ale nemohu ignorovat, že ve vnitropolitickém boji hnutí STAN v souboji s TOP 09 o tu (relativně malou) část velmi proevropského elektorátu prospěl. A to je pro naši debatu o EU typické, argumentace se ve skutečnosti v drtivé většině případů vůbec nevede v kontextu a s úvahou o dopadech na naši pozici v EU, ale sleduje ve skutečnosti striktně domácí zájmy.
Nadšené přijímání, či negace
Před nějakou dobou jsem si na základě zkušenosti s českou politikou (zažil jsem jako účastník mimo jiné jednání devíti vlád) a našimi politiky i byrokraty na úrovni EU zformuloval postřeh o dvou základních pozicích, které vůči návrhům z EU přicházejícím, obecněji vůči politice na úrovni EU, zaujímají. Jsou na pohled zcela odlišné. Buď od počátku nadšené přijímání a spolupráce při prosazování, které vede k tomu, že se účastníky seriózní debaty vůbec nestáváme, nebo naopak princip absolutní negace.
Česko po 20 letech v EU: doháníme Západ, i díky dotacím. Které kraje jsou v tom nejlepší? |
Ten první přístup vede k hladkému schvalování všeho, i toho, co nám škodí (například bych mohl symetricky zmínit témata, za něž nesou odpovědnost dva poslední premiéři, Green Deal či migrační pakt). Ten druhý zdánlivě ne, pokud by ovšem vždy tento postup (zdravím tímto především jeho nejviditelnějšího uživatele Mirka Topolánka) nekončil situací, kdy premiér přichází na vládu, aby s plačtivou intonací konstatoval, že „jsme v tom sami“ a nakonec si tu „izolaci nemůžeme dovolit“, takže… je schváleno.
Oba zdánlivě protichůdné přístupy nespojuje jen jejich neúčinnost při prosazování našich zájmů na úrovni EU, ale z hlediska nasazení všech zúčastněných i odpovědných především to, že nevyžadují prakticky žádnou práci. Žádné hledání spojenců, psaní neformálních návrhů, negociace a telefonáty k tomu nejsou nutné. Vlastně k nim není třeba ani umět jazyk těch, se kterými by se dalo něco vyjednávat, či dokonce dohodnout.
Myslel jsem si, že ta situace je odrazem toho, že jsme v EU do značné míry díky přítomnosti našich producentů a podnikatelů v podstatě permanentně bohatli. Že je tato bohorovnost dočasná, a až začneme o EU trochu pochybovat, až nám ten model nebude dál vyhovovat, naši politici budou donuceni oba tyto bezpracné postupy opustit. Že je k tomu donutí fakt, že větší část veřejnosti si, více či méně bolestně, uvědomí, že i na EU je jejich blahobyt a jeho nárůst skutečně závislý a „evropská“ politika si získá větší pozornost českých voličů.
Cesta k silnému portfoliu
Dnes musím říci, že jsem netušil, že to může být i naopak. Že se „EU témata“ budou na rovině české politiky odehrávat jako určité nereálné, pouze pro domácí potřeby určené divadlo, které budou politici (zde jde primárně o ty tzv. proevropské politiky a politické síly) doprovázet ještě bolestně pokryteckou proevropskou rétorikou, jež bude primárně maskovat jejich reálnou ignoranci alespoň elementární věcné báze témat, o kterých hovoří.
Exprezident Klaus nepovažuje dvacet let Česka v EU za úspěšné období |
Začněme s hegemonem opozice (s dovolením budu na straně opozice ignorovat menší primárně podnikatelské projekty či nesourodé slepence radikálů více druhů). Takže máme před asi nejdůležitějšími evropskými volbami kandidátku ANO, na které nenajdeme dvě asi nejefektivnější české poslankyně Evropského parlamentu, neb se s nimi ANO, či ony s ANO „rozešly z ideových důvodů“. Rozuměj, pochopily, že se na další kandidátku neprosadí.
Na straně koalice Spolu jsme zažili skutečně ďábelskou debatu o kandidatuře Miroslava Kalouska, který prostě nemá jazykovou výbavu, která by mu umožnila jakoukoliv politiku v EP provádět, abychom zjistili, že tu máme společnou kandidátku Spolu, která pro euroskeptičtějšího proukrajinského voliče „vyvažuje“ Alexandra Vondru Luďkem Niedemayerem, a pro eurofederalistického voliče s podobným vztahem k ruské agresi devalvuje skutečně extrémně pozitivní Niedermayerův vztah k čemukoliv z EU přicházejícímu zmíněným Vondrou a dalšími kandidáty ODS. Takže se všichni budou dívat jinam. A KDU-ČSL a TOP 09, strany s evidentně minimální šancí cokoliv prosadit samostatně, udělaly by v rámci koalice něco, co vlastně?!
Nyní sledujeme debatu o evropském komisaři. Opět, hnutí STAN na domácí scéně Danuše Nerudová jako vůdkyně kandidátky a budoucí jím prosazovaná eurokomisařka evidentně funguje.
Jenže 20 minut studia životopisů současných komisařů každého, kdo si to tedy je ochotný odpracovat a umí anglicky, vede k závěru, že životopisy komisařů, kteří získali „silná“ portfolia, se vyznačují nikoliv, jak nás někteří naši exkomisaři ujišťují, členstvím jejich země v eurozóně, ale buď silnou vládní zkušeností (dvojí ministrování podmínkou, premiérování, viz dánská viceprezidentka EU, výhodou), nebo dlouhou zkušeností z Komise nebo Evropského parlamentu či v případě polského komisaře pro zemědělství obdobnou dlouhou expozicí na jiné evropské úrovni.
Máme, co si zasloužíme. Dvacet let úspěchů i neúspěchů EU |
Naše nejpravděpodobnější kandidátka na místo komisaře nabídne ve svém životopisu místo toho relativně těsný nepostup do druhého kola českých prezidentských voleb… To bude tedy úspěch, už vidím, jak ji budoucí prezident EU gratuluje s přihlédnutím, abych citoval eurospeak, k „vážnosti, se kterou respektujeme význam našich českých přátel“, třeba k portfoliu „mezinárodní partnerství“ (neplést s významnějším EU ministerstvem zahraničí), či, to portfolio skutečně existuje, „podpory evropského způsobu života“.
Účelové využívání eurovoleb
Už vůbec nemluvím o schválení migračního paktu, zde doporučuji archeologii ve vyjádřeních k tomu, jak jej mohl Vít Rakušan vůbec schválit bez mandátu své vlády. Po nepochybně intenzivní snaze a hledání se po týdnu od jeho návratu našel jeden starý mandát ještě z období premiérování Andreje Babiše, který byl dost vágní na to, aby se jím schválení migračního paktu dalo „přikrýt“.
Při rozvažování o tom, zda je v zájmu zemí, které migrací doteď nejsou zasaženy, se stačí podívat na postoj polské vlády, hodnocené jako mimořádně proevropské. Ta pokračuje v politice odmítání tohoto paktu. Ovšem u nás, opět z důvodů řešení vnitropolitických, se podstata problému vůbec neřeší. Opět, jako účastník jednání mnoha vlád, musím konstatovat, že si podobnou situaci nepamatuji.
Von der Leyenová chválila i Čechy. Za 20 let jste posílili vy i EU, uvedla |
Jsme tedy dnes z hlediska politiky Česka v rámci a vůči EU v období, kdy voličstvo začíná konečně fakticky zjišťovat, že jí má věnovat pozornost? Bohužel, příklady, které uvádím, ukazují, že prvotní reakce našich politiků a jimi vedených uskupení spočívá v tom, že si k již tradičnímu „neodpracování“ přidává jen účelové využívání evropských voleb či evropských procesů.
Místo toho si, v případě těch proevropštějších sil ještě s „plnými ústy Evropy,“ jejich pomocí řeší své vnitřní, koaliční nebo domácí problémy. Tak jen doufejme, že toto období bude záhy překonáno a větší pozornost vůči „Evropě“ bude doplněna i prací, čtením, jazykovými znalostmi a skutečným prosazováním zájmů českých občanů.
