Krásným příkladem jsou mnohá místní referenda. Na jednu stranu se využívají k rozhodování o věcech spíš partikulárních – jako třeba za měsíc v Mikulově na Břeclavsku o využití bývalé hasičské zbrojnice. Anebo o záležitostech, které potřebují přece jen větší expertní erudici než jen pocit voličů, jako je třeba stavba spalovny odpadu v Jihlavě či referendový folklor o brněnském vlakovém nádraží (momentální stav po pondělním prohlášení primátora Onderky: žádné referendum být nemá).
Referenda byla zavedena s bohulibým úmyslem: umožnit občanům víc mluvit do věcí veřejných. Trochu se to ale zvrtlo. Na jednu stranu se „kanibalizováním“ agendy rad a zastupitelstev oklešťuje důvod jejich existence a snižuje význam voleb jako takových.
Pak je tu ale chování radnic. Ty se často referendům brání zuby nehty, a to nikoliv kvůli ochraně čistoty naší stále ještě čerstvé zastupitelské demokracie. Prostě si nechtějí nechat do „svého“ kafrat bez ohledu na to, zda to téma pro referendum je, nebo nikoliv. Vracejí podpisové archy, zpochybňují náležitosti žádostí aktivistů a nakonec to končí u soudu. Ostatně tak tomu bylo i ve výše uvedených případech.
No a pak tu máme oblíbené ohýbání původního referendového záměru svorně oběma stranami: žonglováním s termínem hlasování kvůli kýžené účasti či naopak neúčasti. Neboli, nejde tu o to, vědět, co občané alias voliči opravdu chtějí, ale navléknout vše tak, aby posloužili zájmům stoupenců/odpůrců referenda. Když chceme účast malou, hlasuje se samostatně, když vyšší, připojí se referendum k nějakým volbám.
Další, byť trošku jiné následky dobrých hlasovacích úmyslů zanedlouho uvidíme v Praze. Zavedení jediného hlasovacího obvodu je určitě spravedlivější než předchozí až moc okaté parcelování hlavního města. Ovšem to, že výsledkem je hlasovací lístek v podobě obrovské plachty, možná leckoho pobaví, ale málokoho potěší. Především to ale nakonec voličům ztíží život, a navíc hrozí, že výsledkem bude rozdrobené zastupitelstvo. Ať žije zvyšování kvality demokracie!
