Že jde o největší vzájemný konflikt od roku 1940, kdy se chtěl Mussolini přiživit na Hitlerově invazi do Francie? Jistě, to vše je přehnané. Ale diplomatický konflikt mezi dvěma zakladatelskými zeměmi EU k jistému přepínání ponouká. Je to víc než jen kamínek do mozaiky různých evropských naschválů.
MACHÁČEK: Francouzsko-italská diplomatická válka |
Loni v květnu, když italská vláda složená z Ligy a Hnutí pěti hvězd vznikala, jsme napsali: „Je-li v Evropě nějaká nejméně odhadnutelná zkumavka vývoje, pak je to Itálie.“ A je to tu, i když naschvály, osobní i mezistátní animozity zažívala Evropa vždy.
Patřila k nim hádka mezi italským premiérem Berlusconim a europoslancem Schulzem v roce 2003. Nejprve Schulz přirovnal Berlusconiho vládu k mussoliniovské. Pak Berlusconi nabídl Schulzovi roli kápa v právě natáčeném filmu o koncentrácích. Potom Schulz označil italskou vládu za rasistickou.
Patřila k nim i hádka v říjnu 2017 ve Vídni. Rakouský ministr Kurz se na italského ministra Alfaniho obořil: „Trajektová doprava ilegálních migrantů z italských ostrůvků na pevninu by měla skončit.“
PETRÁČEK: Ať žije Fněmcie! Macron s Merkelovou plánují éru EU bez Británie |
Na pohled sem patřila i loňská slova Emmanuela Macrona, kdy se prohlásil za „hlavního oponenta“ politiků, jako je Matteo Salvini. A Salvini ho vzal za slovo. Kde nastal posun?
Až do loňska v různých zemích různé protestní strany různou měrou pronikaly k účasti na moci. V Itálii poprvé utvořily vládu, aniž potřebovaly partnery. Proto Salvini jedná po svém a spíše za voliče Ligy než za šedesátimilionovou zemi. Proto se sešel se zástupci žlutých vest coby francouzské verze protestního hnutí. Musel vědět, že tím Macrona vytočí.
To už není posun kamínků v mozaice, nýbrž posun tektonických desek. Vidíme situaci, kdy se osobní řevnivosti a urážky typu „Mussolini“ či „kápo“ povyšují na řevnivost mezi celými vládami a státy. V případě Francie a Itálie zakladatelskými státy celé evropské integrace a stability, státy, jež v roce 1957 podepsaly Římské smlouvy. A teď si zkuste představit, že protestní strany utvoří – aniž by k tomu potřebovaly partnery – i jiné evropské vlády než jen ta italská.
