PETRÁČEK: Okno na deset let. V roce 1989 skončila na Maltě studená válka. Fakt? |
Působí to bizarně, ale je to fakt. NATO je obětí vlastního úspěchu. Po 40 let studené války dokázalo uhájit území členských států nedotčené, udrželo pro to silný konsenzus, ale ten se po ztrátě společného nepřítele vytrácí. Čeho se nejvíce bát? Na co si dát největší pozor? V tom není shoda. Západoevropské země vzývají liberální demokracii, bojují proti strachu, ale zároveň pěstují strach ze změny klimatu. Co když prosadí politické zadání, aby NATO za hlavní hrozbu pokládalo emise uhlíku? Co když v té době budou v Německu vládnout Zelení, socialisté a postkomunisté? Raději si to ani nepředstavovat.
Podle Christopha Schiltze, komentátora listu Die Welt, není hlavní hrozbou Rusko, ale Čína, jenže pro tento postoj schází v Alianci konsenzus. USA již Čínu za hlavní hrozbu považují, ale západní Evropa – hlavně Francie a Německo – v ní spatřují spíše obchodní šanci. Ano, chybějící konsenzus v otázce základní orientace a základních hrozeb je zřejmě nejtřeskutější téma dnešního stavu NATO.
PETRÁČEK: Jak to říkal TGM? Poprvé žijeme v jednom režimu už 30 let |
Na konferenci o budoucnosti EU a spolupráci Berlína s visegrádskými státy to vystihl německý politolog Kai Olaf Lang: „Jaký je rozdíl mezi Němci a Poláky? Poláci se bojí Ruska, ale jinak ničeho. Němci se nebojí Ruska, ale jinak všeho.“ Je to nadnesené, avšak trefné. Pokud se bojíte změny klimatu, jaderné energie, geneticky modifikovaných potravin, populismu i o svou pověst humanitární velmoci a morálního majáku zároveň, jak potom sestavíte pořadí hrozeb? Je to otázka tak základní, že s ní jeden summit nepohne.