Má-li se to vše shrnout do jedné věty, jež by vyjádřila jakýsi širší společenský pocit, mohla by znít: Je to jinak, než jsme čekali. Rozuměj: svobod přibylo jen maličko. Slovo rozvolnění teď zdomácnělo ve světě, tak jako dříve slovo lockdown. Jenže už od loňska víme, že lockdown zahrnuje širokou škálu praxí – od brutální uzávěry ve Wu-chanu (zastavena veřejná doprava i výroba) přes izraelskou (volný pohyb do kilometru, zavřené služby včetně výdejních okének v restauracích) až po tu českou, ve svém fungování a přísnosti ležérnější.
  |
Totéž platí i pro rozvolňování. Už proto, že každá země k němu přistupuje z jiných výchozích podmínek: s jinou mírou šíření nákazy či proočkovanosti. Proč Britové od pondělí smějí do hospod a my ani náhodou? Je to pak u nás vůbec rozvolnění? Čekali jsme přece něco jiného. Ano, na rozvolnění žádná norma neexistuje. Stačí stručné srovnání přístupů.
Německo zvažuje rozvolnění podle míry incidence (přírůstek nákaz na 100 tisíc lidí za sedm dní). Izrael podle míry proočkovanosti. Česko podle kritické zátěže nemocnic. Už to o něčem vypovídá (ač slova typu „je to jinak, než jsme čekali“ zaznívají i v Německu či Izraeli). A sice o tom, že česká strategie proti covidu je defenzivní. Nestanoví si ambiciózní cíle (hodnoty incidence či proočkovanosti), spíše jen reaguje na ohrožení zdravotnického systému. A za rok korony si zvykla spoléhat se na metody bazírující na stavu nouze.
Pondělí se označuje za start rozvolnění. Jenže ve skutečnosti není zásadním krokem na cestě z epidemie (do doby postcovidové, jak se říká). Je jen krokem do doby bez nouzového stavu (do doby postnouzové, jak by se mohlo říkat). Nouzový stav už se obnovovat nebude. Ale ne proto, že bychom hrozbu epidemie zvládli, nýbrž proto, že vyhlašování a prosazování stavu nouze byl pro menšinovou vládu stále větší politický „opruz“, který narážel na své meze.
Tohle je důležité. Na praktickém chodu země i její politické správy se toho moc nezmění a jistě se setkáme s pokusy o udržení nouzové praxe. Pěkně to ilustruje spor o počet lidí, kteří se smějí venku setkávat: dvacet, či jen dva? Prosadí-li vláda návrh ministra Petra Arenbergera, aby to byli maximálně dva lidé, doloží, že nadále kráčí cestami nouzového stavu, ač formálně skončil. Když ho neprosadí nebo když její rozhodnutí později zruší soudy, hned bude po ruce otázka: to za rok korony nebyl stát schopen prosadit epidemický zákon, který by takové rozhodnutí umožnil?
Ano, leccos je jinak, než jsme čekali. Zdá se, že nyní budeme žít v podmínkách odvozených z nouzového stavu, i když se po jeho vyhlašování už sahat nebude. Možná to bude i součástí české podoby toho, čemu se dnes s oblibou říká „nový normál“.
