Žádný stát nezvládne sám a hladce bezprostřední záchranu po pohromě. Za cizí pomoc byla v posledních letech vděčná Čína (zemětřesení), Amerika (hurikán Katrina), Indonésie (tsunami). Ale normální státy vzápětí zahájí přerozdělování postiženým z vlastních prostředků. A vsadili byste korunu na to, že Haiti má z čeho přerozdělovat?
Právě u států typu Haiti, států extrémně chudých, nefunkčních a de facto rozvrácených, se v případě náhlých pohrom ukazuje, že jejich suverenita je jen prázdné heslo. Který z nich nemá mocného patrona či alespoň spojence, má smůlu.
V neděli odmítli voliči v blízkých územích Martinik a Guyana větší volnost na Paříži. Loni si odhlasovali začlenění do Francie voliči na africkém (převážně muslimském!) ostrově Mayotte. I tak vypadá připomínka 50. výročí vrcholu dekolonizace: více než formální nezávislost váží penězovod z metropole.
Haiti má smůlu, že takovou zemi nezemi nikdo nechce, ale i kliku, že přesto mu Západ v neštěstí pomáhá. Přijede-li americká válečná loď s pomocí na Sumatru hned po tsunami či na Haiti hned po zemětřesení, vidíme vzácné okamžiky, kdy se americké vojenské přítomnosti tleská.
Jenže máme před očima i výstrahu: Kdyby Západ dával rozvojovému světu své prostředky plošně, třeba formou daně za klimatickou hrozbu, kde by se pak vzaly peníze na pomoc obětem průšvihu v jedné rozvrácené zemi?
