Když Putin v tradiční televizní besedě odpovídá na otázky občanů, bývá ve svém živlu. A jak by ne, jde-li o pořad s pečlivě vybranými tazateli. To se pak každé slovíčko kontrolovat nemusí. I proto ve čtvrtek zabrousil na téma Panama Papers – o úniku (či krádeži) informací o kontech a anonymních firmách v daňových rájích. „Za těmi provokacemi vězí americké oficiální instituce,“ tvrdil Putin.
Jaké z toho všeho plyne ponaučení?
A když mluvil o listu Süddeutsche Zeitung, jenž informace získal jako první, měl Putin o vlivu USA úplně jasno: ty noviny patří americkému finančnímu koncernu Goldman Sachs. Jenže nepatří. Patří nakladatelství Süddeutscher Verlag a to zase podle firemního rejstříku patří jednomu holdingu ze Stuttgartu a jinému holdingu z Mnichova – a ani jeden z nich nemá s partou Goldman Sachs vůbec nic společného.
Takže Putinův mluvčí Dmitrij Peskov už druhý den bez vytáček řekl: „Je to pravděpodobně naše chyba, moje chyba.“ (Předal nepotvrzenou informaci přímo Putinovi, místo aby ji ověřil.) „Žádáme nakladatelství o prominutí.“
Jaké z toho všeho plyne ponaučení? Asi toto: Může se stát, že i státník v návalu debaty sáhne po argumentu, který je nedoložitelný či přímo lživý. Ale když se na to přijde, tak se prostě a rychle omluví. Jenže takto postupuje jen státník, který si zakládá na své sebejistotě.
