To vše se opírá o nějakou racionalitu, pravidla, zákony a jejich výklad. Ale v běžném občanovi to chtě nechtě posiluje dojem, že spravedlnost je něco, co přesahuje jeho chápání a zůstává doménou speciálně vzdělaných a nesrozumitelných elit. Stačí si vzít výrok prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka: „Samozřejmě jsme připraveni v dalším řízení předložit důkazní materiál, který podporuje naše stanovisko.“
Proč mluví tak krypticky k něčemu, kde se žádá odpověď ve stylu mám – nemám? Jaké „naše stanovisko“ myslí? Dejme tomu, že postoj, že Peroutka skutečně napsal článek „Hitler je gentleman“. Ale pak je to velmi prosté. Je-li „připraven předložit důkazní materiál“, proč ten článek nenaskenuje a nepověsí na web? Ať se s ním seznámí každý. Nebo tím myslí stanovisko, že prezident není za své výroky odpovědný? To je ovšem axiom, který žádné důkazní materiály nepotřebuje.
Vidíme, jak spor, který šlo vyřešit přesvědčivě a jednoznačně (reprodukcí článku či decentní omluvou), se stal otázkou víry. Věříte Zemanovi a Ovčáčkovi? Pokud ano, už nepotřebujete důkazy. A říká-li Ovčáček, že důkazy předloží, můžete to brát jako munici proti druhé straně dokazující, že lže. Koho pak zajímá údajný konkrétní článek, když spor se vede prostředky víry a žonglování s paragrafy?