Petrušku Šustrovou jsem poznal v hloubi 80. let a ona i její muž Ludva zůstali pro mne vždy blízkými bytostmi. Při odchodu blízkého člověka se vždy mísí osobní vzpomínky s úvahami o jeho významu.
Jak si to nyní rekapituluji, vlastně mne fascinuje neskutečná šíře Petruščiných zájmů, profesionálních a občanských, její aktivita v tolika různých oblastech. Šlo vlastně o stejně široký vějíř, jako je spektrum jejího skvělého a početného potomstva, kde najdeme opravdu mnoho různorodých profesí: od teologie a klasické filologie přes odbornou práci se závislými, grafiku, i po třeba organizaci technopárty.
Motor na plné obrátky
Petruška byla překladatelkou především historických a politologických knih, autorkou rozhlasových pořadů, celoživotní občanskou aktivistkou, disidentkou, expertkou na střední Evropu, Habsburky, Polsko a postsovětský prostor. Na konci 90. let a v první dekádě tohoto století byla též oficiální pozorovatelkou voleb: od Běloruska přes Ukrajinu po Gruzii. Založila i sdružení Občanské Bělorusko.
O sobě a víře v černobílém světě Petrušky Šustrové |
Za minulého režimu byla nejen politickou vězenkyní, signatářkou, mluvčí i strážkyní odkazu Charty 77, zakladatelkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), ale také výrobkyní samizdatu, což obnášelo vše: ediční práce, porady, shánění papíru, přepisování, distribuci, konspiraci a kdoví co ještě. K tomu vychovávala děti, myla schody, vařila, zajímala se hluboce o katolickou víru. A k tomu ještě aktivní disidentský a chartovní provoz: to také nebyla jenom romantika, ale i schůzování, šíření informací o pronásledovaných a vězněných. Petruška měla v sobě neskutečný motor, který jel stále na plné obrátky.
Jak si již leckdo vzpomněl, nebyla Petruška žádný suchopár. Nejen že stíhala i legraci, ale chtěla u každé dobré legrace být: v rámci tzv. Hrobky a na Hrádečku třeba nikdy nechyběla u tematických večírků, převleků, živých soch a kreací. Měla neskutečnou vášeň pro hospodskou a kavárenskou polemiku, či dokonce ostrou hádku. Hrála dokonce divadlo – nezapomenutelná je samizdatová videoinscenace Havlova Pokoušení, kde se zaskvěla v náměsíčné roli postavy jménem Petruška.
Zamilovala si underground a snažila se v lidech z podzemí probouzet netušený talent. Vzpomínám, jak dokopala hudebníka Mejlu Hlavsu, aby zkusil psát i povídky. Odmítat se Petrušce moc nedalo.
V hlavě mi běží kaleidoskop všeho, co jsme prožili. Jak jsme v 80. letech jezdili k ní na chalupu do Bechyně a chodili na houby, v té samé době jsme navštěvovali kurzy podzemní bohemistiky v ulici Na Topolce, a po převratu jsme se oba dokonce na chvíli stali oficiálními studenty Filozofické fakulty. V roce 2009 jsme spolu dostali Peroutkovu cenu.
A skoro patnáct let jsme společně chodili diskutovat domů k ústavnímu soudci Vojtěchu Ceplovi, kde jsem zhruba jednou za měsíc pomáhal organizovat komorní diskusní večery. Debaty s kazatelem-profesorem Ceplem byly úchvatné a Petruška si je užívala.
Pamatuji, jak jsem se zdráhal žádat o ocenění odbojáře s tím, že jsem kulturní underground nepovažoval za odboj. A že do undergroundu jsem vplynul o své vůli, protože jsem choval k režimu autentický odpor, ze studií do kotelny jsem zamířil zcela dobrovolně apod. Tak vidíš – pravila Petruška rázně. Měl jsi k režimu odpor, takže jsi i kladl odpor. Tečka.
Petruška Šustrová
Rád bych ale napsal i o tom, co Petrušku trápilo a doslova žralo a o čem nyní leckdo „taktně“ a pietně mlčí. Petrušku neskutečně štvalo, co se stalo z Ústavu pro studium totalitních režimů. Že z něj chce ODS se svým nově nalezeným antikomunismem vybudovat ideologicko-výchovné pracoviště o jediném správném výkladu historie. Že práce s archivy má být používána k vyřizování účtů a politickým útokům. Výklad historie měl podle ní být vědecký a nestranný. Kladla tomu odpor, udělala si neskutečně nepřátel a stála si celou dobu nezlomně za svým.
Přátelům navzdory
Podobně silné nepochopení vyvolávala její soustavná obhajoba polské strany PiS a bratrů Kaczynských. Když se jí to pokoušel leckdo rozmlouvat, o to více se ve svém postoji utvrdila. Nesouviselo to pouze s tím, že polskou historii a rozdělení tamější společnosti dobře znala, ale nejvíce ji štvalo, že v Česku se to hemží vychovateli, pionýry a kazateli, kteří ale o věci nic nevědí. I kvůli tomuhle ztratila přátele.
A když píšeme o tom, kde a u čeho Petruška všude byla, tak je dobré zmínit, kde nikdy nebyla. Na Milion chvilek na Letenské pláni například řečnit nešla, i když se to po ní žádalo. Byla přesvědčena, že v demokracii se mají vyhrávat volby, a ne žádat, aby někdo odstoupil kvůli tomu, že se demonstruje. Taky neustoupila tlaku a nepřestala psát pro Lidové noviny.
Petrušku si opravdu nešlo koupit, a jestli něčím pohrdala, tak to byly vždycky prachy.
Přítelkyně svobody a služebnice slova Petruška Šustrová byla celý život statečná. A spoustu let i za nás |
Když jsem ji asi týden před jejím odchodem navštívil, myšlenkově byla zcela svěží. O žádných patetických věcech jsme se nebavili. Typicky a všedně jsme klábosili o lecčem, co jí leze krkem: ÚSTR, ODS a česká netolerance k jiným názorům. Ležela v posteli a kouřila jednu za druhou.
A kdo si chcete Petrušku připomenout, doporučuji krátké historické pořady, které léta připravovala pro Radio 6 s Josefem Mlejnkem jr. a které lze přehrát z archivu rozhlasu. Mimochodem – to, že tahle stanice skončila a její pořad s tím, taky nemohla leckomu zapomenout.
