V černobílém světě je zkrátka nemožné, připustit nějakou chybu. Co nesmí být, také v správně řízeném světě není.

Proto máme cenzuru, v moderní době zdokonalenou tak, že ji máme přímo vestavěnou v naší hlavě. Jiný příklad byly některé poznámky v denníku Anny Frankové, které dávaly tušit i pubertální nálady. Proboha, taková světice přece nemůže probírat takové problémy!

Naše ideály si otesáme, zbavíme všech lidských chyb a vlastností a pak to budou čisté a nereálné představy.

Můj tatínek míval krámek s ponožkami, tričky a jágrovkami, nakupovaly u něho často dělnice z tabačky v Jihlavě. Běžný postup: "prosím, na knížku, zaplatím až po výplatě".

Když tatínka zatklo Gestápo, radovaly se ty ženy z tabačky, mamince přece nic nedlužily a tatínek byl pryč.

Lidsky pochopitelné, ale přesto hyenismus.

Vážený pane, peklo války jsem naštěstí nezažil, ale s Vaším příspěvkem plně souhlasím. Myslím si, že není na škodu ukázat, že někdo, kdokoli, pod tíhou událostí udělal například ze strachu věc, kterou by jinak neudělal. Ukazuje to, že i hrdina měl lidský rozměr. Jiná věc by byla, kdyby se tak stalo z prospěchu. Pravda by měla zůstat pravdou, ať to je nebo není někomu vhod. Názor na objektivní událost ať si udělá každý sám. Ale nakonec, kdo jsem já, který jsem v té situaci nebyl, že bych měl mít právo hodit kamenem...