„Svou starou a novou vlast jsem se vždy snažila tak nějak propojovat,“ říká v rozhovoru pro Lidovky.cz. Spolu s dalšími dětmi exulantů už řadu let čeká, zda jim Česko udělí své občanství. Proces je zdlouhavý a nákladný. Přesto se rozhodla, že jí to za to stojí.
Lidovky.cz: Historickou křivdou, kterou Česko zatím nenapravilo, je, že potomkům bývalých emigrantů nebylo dosud uděleno české občanství. Politici slibují, ale zatím to blokují politické spory opozice a vládních stran. Vy máte zájem o české občanství?
Ano. Od roku 1945 jsem britskou občankou. Pamatuji si, že když jsem dostala britský modrý pas, byla jsem na to velmi pyšná. Jako jedna z mála jsem měla obrovské štěstí, že do Anglie, kam jsem díky Nicholasi Wintonovi přijela s mladší sestrou v roce 1939, se později dostali i moji rodiče. Po válce jsme se do Československa už nevrátili. Zejména když pak k moci přišli komunisté, bylo jasné, že se domů vracet nemůžeme. Otec byl navíc nemocný a matka se bála ruského vlivu, který do Československa prosakoval. Svou starou a novou vlast jsem se ale vždy snažila nějak propojovat.
