„Aj, Vltavo zrádná, jaktože myslíš, přehltíš tohleto město, / které tě jako krásnou dcéru Slávy mělo v oblibě své, / z dávných časů, když hlas zmužilých Slovanů ozýval se / na břehu tvém, kde spanilé dívky nosily básníkům věnce? / Zkroť se, Vltavo! Nemáš na to právo, krávo jedna!“
Pro ty české vlastence, kteří nerozpoznali literární inspiraci této záměrně archaicko-neumělé poezie (publikované zde se souhlasem autora): jde o zkřížení dvou poetik. Jednak je to variace na začátek Libušina soudu z Rukopisu zelenohorského „Aj Vletavo, če mútíši vodu, / če mútíši vodu strebropěnú. / Za tě lútá rozvlájaše búra / sesypavši tuču šira neba / oplákavši glavy gor zelených, / vyplákavši zlatopieskú glinu?“ Jednak je to ohlas poetiky českého obrození, jímž se kolega Kiss-Szemán odborně zabývá.
O pár dní později jel jsem do Budapešti na kolokvium u příležitosti předávání Ceny svatého Vojtěcha, určené politikům zasloužilým o usmiřování středoevropských národů, Petru Pithartovi (o čemž a o němž více příště). Předávání se konalo v maďarském prezidentském paláci na Budínském hradě. Z palácové terasy vysoko nad Dunajem hleděli jsme lehce zděšeně na řeku atakující své převysoké břehy vlnami kalných žlutohnědých vodisek. I napadla mě v tu chvíli reciproční středoevropská svatovojtěšská říkačka: „Aj, Dunaji, ty Dunaji, / v korytu kéž tě nechají, / duchové Střední Evropy, / kéž ušetří nás potopy / vody zahnědlé od hlíny, / i hnědé lůzy sedliny, / jež na Dunaji i Vltavě, / se dere kmoci hltavě. / Kéž Vojtěch, svatý Evropan / k ochraně vztýčí ducha stan!“ Egészégére, krleš.
Z palácové terasy vysoko nad Dunajem hleděli jsme lehce zděšeně na řeku atakující své převysoké břehy vlnami kalných žlutohnědých vodisek...
