Žánr svatých obrázků je sice starý, ale spíše opovrhovaný jako masový náboženský kýč. A hle, Juliana se odvážila povýšit ho na velké umění. Její Nejsvětější srdce, Hvězda nad vodami, Tři Terezie (= z Ávily, z Lisieux a Terezie Benedikta čili Edith Steinová), Svatý Jan Nepomucký či Svatý Tomáš Akvinský vědomě imitují lidovou malbu 18. a 19. století, ale právě skrze deklarovanou „naivitu“ mohou vycházet vstříc proudům tak odlišným a „antitradičním“, jako je surrealismus, psychedelie či dílo Josefa Váchala.
Julianini světci jsou obklopováni skrumáží symbolů, umísťováni do fantaskních krajin a vyváděni v barvách až „nadreálně“ (dle Juliany: byzantsky) jásavých a intenzivních, vpravdě „rajských“. Ale, ostatně, copak může být dnes náboženské dílo plně „realistické“? Zkuste to, a vyleze z toho leda Mel Gibson.
A pak, ovšem, texty. Julianiny svaté obrázky často nesou texty. Někdy rovněž fantaskní, jako na obrázku svaté Brigity, obklopené (údajnými) citacemi z jejích vizí: „Přála bych si veliké jezero piva pro krále králů“ či „Přála bych si nebeskou domácnost, kde se pije navěky“. Někdy jsou to naopak texty „jenom“ pokorně evangelní, například opakující se modlitba učedníků z Emauz „Pane, zůstaň s námi, neboť se připozdívá“.
ČTĚTE TAKÉ |
A tu v mysli ozývá se píseň Julianina chartovního kolegy, evangelického faráře Miloše Rejchrta: „Stůj při mně, když se zdá / že krátí se den / A půjdu-li tmou, ty uchop ruku mou!“ Adventní píseň to přímo není. Ale zpívám si ji, kudy chodím.
