Justiční vraždy tajemné nejsou. Každý vidí, kdo předsedal soudu. Obvykle se také ví nebo tuší, kdo tahal shora za nitky. Otázka pachatele je – aspoň zdánlivě – vyřešena ještě dřív, než oběť dovedou na popraviště.
Stojí však za pozornost, že i když jsou jména žalobců a soudců známa, jako pachatel v paměti lidí většinou utkví někdo jiný. Obvykle nějaká mnohem širší skupina, do které skuteční pachatelé patří. Takže se říká nebo říkalo, že krev Ježíše Krista mají na rukou Židé, že za smrt Jana Husa může katolická církev, že oběti heydrichiády zamordovali Němci, že za veřejné popravy Islámského státu nesou odpovědnost muslimové a že Milada Horáková byla zavražděna komunisty.
  |
Je třeba připustit, že i když to není nejpřesnější, je na každém z těchto šprochů pravdy víc než trochu. Justiční vraždy obvykle páchají vysocí představitelé nějaké mocné instituce. A ti si dají samozřejmě záležet na tom, aby celá jim podřízená masa poslušně volala „ukřižuj ho!“. Aby to navenek vypadalo, že všichni katolíci odsuzují Husa, všichni Němci podporují nacistickou hrůzovládu a tak dál.
Navíc, což je ještě horší, se v dané skupině lidí vždy najde nemálo těch, kdo se s pachateli ztotožní. Podpoří nespravedlivý rozsudek a tím se stanou spoluviníky. Instituce, ve kterých může docházet k justičním vraždám, jsou prohnilé jako celek, ne jenom jejich nejvyšší představitelé.
Skuteční pachatelé
Přesto není dobré na skutečné pachatele zapomínat. Zapomínání je vodou na mlýn zastánců kolektivní viny a bývá často zneužíváno. Středověké pogromy na Židy, zdůvodňované jejich spoluvinou na Ježíšově smrti, byly odpornou perverzí křesťanství. Poválečné masakry německých civilistů českými rádobyvlastenci, odůvodňované podílem těchto Němců na zločinech nacistů, jsou temnou skvrnou na našich moderních dějinách. Proto bývá příliš široké pojetí viny nebezpečné.
Příběh Milady Horákové je zbavený barvitosti, o některých aspektech se podle historiků nemluví |
Je ovšem jedna výjimka. Pokud si širší, kolektivní vinu připustí sama instituce, v níž se justiční vražda odehrála, má to pro ni léčivý a ospravedlňující účinek. Jestliže se papežové začali oficiálně omlouvat za některé zločiny svých předchůdců, posouvá to katolickou církev blíž k tomu, jaká by měla být. Jestliže se vysocí němečtí představitelé pravidelně jezdí poklonit památce obětí koncentráků, pomáhá to německému národu, aby se znovu stal úctyhodným.
Kdyby tedy naše komunistická strana teď dokázala na své sídlo vyvěsit portrét Milady Horákové a černý prapor, poctivě a s vědomím dávné viny, byla by to podstatná etapa proměny v normální levicovou stranu. K podobnému kroku však instituce musí dozrát sama. Trvá to dlouho a ne každá dozraje.
Sedmdesáté výročí vraždy Milady Horákové je důležitá příležitost, kterou bychom opravdu měli využít. Tiše a s pokorou si připomenout oběť i okolnosti zločinu. Kampaň „Zavražděna komunisty“ je však pro většinu z nás pobídkou se z této příležitosti vylhat. Vylhat: byla zavražděna komunisty a my nejsme komunisti, tím pádem s vraždou nemáme nic společného.
Co bude příštím pokušením?
Kdyby právnická fakulta v Praze místo zmíněné kampaně vyvěsila „Zavražděna právníky“, byla by to pro její osazenstvo možnost připomenout si svoji mravní odpovědnost i to, jak snadno se stalinistům po válce podařilo rozložit justici a zničit právní stát. Jak čeští právníci vesele posílali nevinné lidi na smrt. Teď za to mohou komunisté, právníci si myjí ruce.
Filmový útok na aktéry monstrprocesu selhal. Vzbuzovali by soucit, rozhodli komunističtí cenzoři |
Kdyby Karlova univerzita na vchod do rektorátu napsala raději „Zavražděna intelektuály“, mohli bychom si my vzdělanci připomenout, jak mnoho našich předchůdců v letech totalitních režimů poslušně mlčelo, hrbilo se, převlékalo kabáty, ba často podněcovalo, spolupáchalo a opěvovalo zločiny režimu. Teď nesou vinu komunisté, inteligence nic.
Kdyby různé samosprávné instituce místo zmíněné kampaně raději vyvěsily kopie dopisů, jimiž se místní občané před léty udávali navzájem a kterými schvalovali vraždy a loupeže za bílého dne, mohli bychom si všichni připomenout, že my Češi jsme hlavními tvůrci svých dějin. Že proto vedle slávy úspěchů, jako je Dvořákova Novosvětská či vítězství v Naganu, máme také odpovědnost za neúspěchy a zločiny. Teď ale komunisté, nás se to netýká.
Příští pokušení právníků se totiž asi nebude jmenovat „komunisté“. Spíš to může být mocný muž s dobře zašifrovaným telefonem, jak se ukázalo na Slovensku při vyšetřování vraždy Jána Kuciaka. Příští intelektuál budující svou kariéru na lži také nemusí vystupovat jako komunista – klidně to může být slušný sociální demokrat s tváří našeho Davida Ratha. A příští snaha zaprodat vlast cizí mocnosti také nemusí vyjít od komunistů; může za ní stát třeba vlastenecky vystupující pravičák, podobný Heinzi-Christianu Strachemu v Rakousku. Pokud se při zkoumání vraždy Milady H. soustředíme jen na komunistickou stopu, skutečný padouch možná unikne.
