Generál Radovan Procházka byl zřejmě jediným vojákem a politickým vězněm padesátých let, který se ještě po listopadu stačil vrátit do ozbrojených složek a reformovat je. Narodil v květnu roku 1927 v rodině legionáře a velitele Hradní stráže Vladimíra Procházky.
VLACH: Neklidná severní hranice. Historické vztahy s Polskem jsou plné epizod, kdy nebylo daleko k válce |
Po válce se přihlásil na vojenskou akademii, tu absolvoval těsně po únorovém převratu a poté pokračoval v předávání informací na Západ. V roce 1951 byl zatčen a odsouzen na 15 let vězení, později dostal ještě 12 let za vzpouru. Vyšel ven až na třetí amnestii v březnu 1964, našel si místo kulisáka v Národním divadle a tam vydržel až do sametové revoluce.
Mukl mezi estébáky
Své největší životní dílo, budování tajných služeb demokratického státu, začal generál Procházka až po šedesátce. Nejprve se zapojil do skupiny disidentů v občanských prověrkových komisích, kteří prověřovali příslušníky ministerstva vnitra. Lákala ho ale čistě zpravodajská práce a když místo II. správy StB začal fungovat Úřad pro ochranu demokracie a potom Bezpečnostní informační služba, přešel tam. Z kontrarozvědky se jako ředitel přemístil do někdejší první správy – rozvědky, pro kterou, jak uvedl, vymyslel nový krycí název - Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI).
O činnosti zpravodajců se dozvídáme jen málo a když už, tak jen o blamážích. Přesto se v únoru 1997 přinesl deník Mladá fronta Dnes informaci, že československá radiotechnická rozvědka v roce 1991 odposlechla hovor dvou diplomatů tehdejšího režimu iráckého diktátora Saddáma Husajna. Z něho bylo jasné, že Iráčané vědí o americkém plánu dosadit do vlády v Kuvajtu spolupracovníka CIA a chtěli vyvolat mezinárodní skandál. Rozvědka získala touto aktivitou uznání u nových spojenců.
Koncem roku 1992 nabídl Procházkovi jeho spolužák z akademie, generál Karel Pezl, místo šéfa Vojenského zpravodajství v nově se tvořící české armádě. Bývalý mukl vstoupil na pole neorané, protože vojenskou rozvědku fungující v podřízenosti generálního štábu nikdo nereformoval a i po roce 1989 jí velel kádrový rozvědčík generál Jan Kozojed. V takzvaných atestacích, kde o budoucnosti vojáků rozhodovaly komise složené z jejich kolegů, prošel každý.
„Když jsem přišel k vojákům, byl tam příslušný počet zpravodajských důstojníků Varšavské smlouvy a jeden Procházka jako velitel,“ uvedl pro Paměť národa. Měl složitou pozici, protože vojsko v devadesátých letech jen těžce vstřebávalo rehabilitované důstojníky, duch komunismu byl stále přítomný. „Pomáhalo mu, že nebyl osmašedesátník, sestřelený komunista, ale skutečný mukl se zkušeností z uranu. To budilo respekt,“ řekl pro Lidovky.cz generál Andor Šándor, který s ním úzce spolupracoval a později také řídil vojenskou rozvědku.
Když se podíváme na čtvrtstoletí staré novinové články pojednávající o aktivitách generála Procházky, najdeme v nich lehký výsměch z per novinářů i z prohlášení politiků. Šéf zpravodajců, který se tehdy blížil k sedmdesátce a výrazně přesluhoval, přicházel s nápady, které nebyly zcela v kontextu doby. Především si definoval možné ohrožení Česka ze všech směrů a od všech tradičních protivníků – tedy jak nevyzpytatelného Ruska, tak i spřáteleného Německa, na které se orientovala celá česká ekonomika. Protiněmecké akce přinesly Procházkovi řadu problémů a týdeník Respekt uvádí, že jeho postoj vůči Berlínu byl i příčinou odchodu z civilní rozvědky.
Soud pro svůdníky
Například v roce 1992 generál Procházka zaslal premiéru Pithartovi tajné memorandum varující před ohrožením české suverenity německým kapitálem. „Bonn tehdy diplomatickou cestou protestoval a česká vláda uznala chabost Procházkových argumentů,“ píše Respekt. Jindy zase Procházka zakázal generálům návštěvu recepce na německém velvyslanectví.
Známé bylo jeho lpění na bunkrech ze druhé světové války, při své vynikající fyzické kondici je v pohraničních horách osobně obcházel, chtěl je využít k obraně – před Německem... Údiv pak sklidil nápad zřídit čestný soud pro důstojníky, kteří se dopustí cizoložství s manželkou jiného vojáka. Svérázný návrh vyhasl. Ve skutečnosti šlo o nesmělý a špatně podaný pokus vytvořit kodex důstojníka.
Generál Procházka měl však podporu tehdejšího premiéra Václava Klause, který ho měl rád i navzdory své averzi k armádě i tajným službám – a byl nesestřelitelný. V roce 1996 ve zpravodajství skončil a stal se ředitelem sekce plánování obranné politiky na ministerstvu obrany. Politici se ho neúspěšně snažili protlačit jako šéfa zbrojařské asociace a je možná škoda, že se to nepovedlo, protože by se při jeho pověstné poctivosti mohly věci v tomto na korupci citlivém odvětví vyvíjet alespoň nějaký čas trochu jiným směrem. Dnes se ukazuje, že jeho tehdejší strategický rozhled měl cosi do sebe, ani v Evropě, v NATO či v Německu není kámen na kameni a za několik málo let nebo i měsíců může být všechno úplně jinak.
Zásluhy generála Radovana Procházky ocenili i Američané Řádem prezidenta USA Legion of Merit. V roce 1997 pak od Václava Havla dostal Řád bílého lva.
