I když v posledních měsících vypadala relativně nenáročně, tak pravdou je, že Češi zde zažili i krušné chvilky. A to zejména na jaře roku 2004 během nepokojů mezi kosovskými Srby a kosovskými Albánci. Tehdy se ukázalo, že jsme v této oblasti platní, že jsme schopní pomoci a něčeho dosáhnout. Prostě tento typ mise v takovéto zemi nám jde.
ČTĚTE TAKÉ: |
Češi totiž měli na starosti zejména ochranu pravoslavných srbských kostelů či jiných památek. A také samozřejmě srbských obydlí před útoky Albánců. „Nebýt vašich vojáků, náš kostel by lehl popelem,“ komentoval tenkrát jednu z českých akcí jeden ze srbských popů. I díky jazykové blízkosti si Srbové pustili vojáky více k tělu a počáteční nedůvěra vymizela, nebyli jsme pro ně takovými cizáky jako například Američané - přece jen jsme všichni Slované. I albánští obyvatelé ale Čechy relativně brali, takže nedocházelo k žádným zásadnějším konfliktům.
V posledních letech se vojáci zaměřili spíš na kriminalitu, ilegální těžbu dřeva a ilegální držení zbraní. Po osamostatnění Kosova však jejich práce začala postupně ztrácet smysl, navíc když jsou mnohem potřebnější v jiných zemích. Možná by se ale jejich poznatky hodily i v Česku (v Kosovu dokázali, že umí dobře policejně pracovat, policisté tady by se tedy od nich mohli učit). Závěrečné hodnocení? Odešli jsme po dobře vykonané práci. Kam se ale Kosovo bude ubírat, to už neovlivníme a je to na místních občanech a politicích. Úplný klid ale asi ještě dlouho nenastane.
