Je otázkou, co si o tom celém myslet. Existuje více možností. Celá scéna byla hraná, nebo naopak to bylo celé autentické. Také je možné, že scéna byla zčásti autentická a zčásti hraná. Osobně jsem přesvědčen, že ze strany Emila se nejednalo o hrané chování. Jeho afekt obsahoval příliš autentických detailů na to, aby ho byl schopen zahrát i velmi dobrý herec. Takové věci je třeba prožít. Tedy alespoň Emilova role byla věrohodná.
Větší problém však máme se zdravotníky. Kolují nepřímé známky, že se mohlo jednat o zaměstnance Primy, kteří si na zásahovku jen hráli. To by odpovídalo i způsobu provedení, který je jak vystřižený z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Jenže je tu jedno velké "ale".
Reality show a případ z reality
Možná si vzpomenete, že loni se v tisku probíralo zneužívání klecových a síťových lůžek. V té souvislosti člověk vyslechne mnoho příběhů, které se příliš nelišily od zásahovky Primy. Například tento:
Rodina měla problém se synem, který byl celé dny zavřený v pokoji, ze kterého nevycházel. Mluvil z cesty a na naléhání rodičů, zejména matky, souhlasil s převozem na psychiatrické oddělení. "Tohoto muže jsem viděl klidně sedět," dosvědčil mi přítomný sanitář. Doktor mluvil ve vedlejší místnosti s rodinou, kde společně usoudili, že dotyčný by měl zůstat na oddělení.
Doktor pak přišel do místnosti s mužem a bez vysvětlení mu oznámil, že na oddělení musí zůstat. Muž řekl, že nevidí důvod, proč by tam měl zůstat. Doktor byl tzv. žurnální, tzn. byl pouze k případu k večeru přivolán. Neměl zřejmě chuť se s dotyčným vybavovat, tak kývl na personál, který už věděl, co má dělat. Dotyčného chytili a hodili na postel. Ten samozřejmě protestoval, ale lékař mu rychle vpíchl medikaci, a po té ho přikurtovali.
V čem se tento příběh liší od případu Emila? Alespoň co se týká chování lékařského personálu, tak v ničem podstatném. Ale abychom případně nekřivdili, předpokládejme a doufejme, že v případě Emila se jednalo o zaměstnance Primy a ne skutečné lékaře, protože v opačném případě by to bylo velmi smutné. Nikdo se totiž nepokusil s Emilem vyjednávat.
Emil, jak spatřil Chocholouškovy muže, dostal strach a v zásadě se zklidnil a začal se ptát: "Proč? Proč?" Zazněla tam i omluva: "Já vím, že jsem to přehnal..." nebo "Já se zklidním." Dotyční "zdravotníci" místo toho, aby využili této nabízené ruky a z bezpečné vzdálenosti se s ním pobavili, tak se na něj beze slova vrhli, znehybnili ho. Dali mu svěrací kazajku a prý i utišující injekci.
Je však třeba si uvědomit, že by stačilo mnohem méně. Přijít, stoupnout si a chvíli počkat. Kdyby Emil na hrozbu reagoval, tak jak reagoval. Pak stačilo říci: "Pane Zajaci, pojďte prosím s námi. Chvíli si popovídáme o samotě a pak se zase vrátíte." Je zřejmé, že někdy je třeba sáhnout k násilí, ale vždy by to měla být až ta poslední možnost, když selžou všechny pokusy o navázání slovního kontaktu.
Důvěra mezi klientem a lékařem
Když se nezačíná od komunikace, pak je těžké navodit atmosféru důvěry mezi klientem a lékařem. Dovedete si představit, jaký pak může mít takový skutečně duševně nemocný člověk vztah k lékařům, když se hned na začátku k němu chovají jako k divé zvěři, místo aby jej alespoň vyslechli?
V těchto chvílích se mi vybaví zmíněný film (Jáchyme, hoď ho do stroje). Jmenovitě herec Hlinomaz, který coby Chocholouškův lapiduch komentuje úsilí o komunikaci omylem zajatého japonského umělce Ješity slovy: "Jen ať si pindá. Na to my jsme zvyklí." V tomto filmu se jedná samozřejmě o nadsázku, ale i tak by nám mohl být humornou připomínkou toho, jaká zbytečná nedorozumění si můžeme ušetřit, když s duševně nemocnými nebo s lidmi v krizi nebudeme zacházet jako s nesvéprávnými blázny.
Vždy totiž jde o to slyšet poselství dotyčného člověka. To poselství bohužel v případě Emila jen tušíme (dodržování pravidel). Dobře ho zná vedení VyVolených. Je tedy myslím zbytečné rozvádět již mnohokrát vyřčený fakt, že ve zpovědnici s účastníky nehovoří psycholožka. Bára ze zpovědnice totiž na Emila zatlačila místo toho, aby ho alespoň ten večer po duelu nechala v klidu. Zkrátka amatérský, necitlivý přístup. Evidentně neztratil nervy jen Emil, ale i vedení VyVolených.
Předpokládám, že Prima použila na zahlazení této poruchy komunikace stejný nástroj, který používají i lékaři. Tím je distribuce viny. Vždy můžeme ukázat prstem na dotyčného a říci: "Víte, my jsme neměli na vybranou. Prostě jste se choval nemožně a byl jste nebezpečný sobě i okolí."
Tím na něj hodíme veškerou vinu a on nemůže ani ceknout. Nicméně pokud bychom si pustili videonahrávky, tak často vidíme, že je možno se i s duševně nemocnými vcelku rozumně dohodnout. Chce to jen trochu trpělivosti, dobré vůle a samozřejmě i dovedností.