Pi. Kvackova se dotkla palciveho problemu i pro me. Po obdrzeni americkeho viza v r. 1965 (v Anglii) jsem byl klasifikovan jako schopny slouzit v americke armade (dostal jsem 1A clasifikaci). Jenze mne bylo 28 a ne 26. Nemusel jsem tedy jit bojovat do Vietnamu. Pak kdyz uz jsem pracoval 1970-73 tak muj blizky spolupracovnik (graduate student tehdy) byl jednorocni dobrovolnik, bojovnik proti komunismu ve Vietnamu z presvedceni; prostrelili mu plice, prezil - a byl to muj vzor. Ja jsem byl rad ze jsem nemusel do Vietnamu, v tom jsem asi zklamal. Dalsi kamarad, slouzil ve Vietnamu (nenavidi Rusy protoze pomahali Vietcongu z Kambodze, a oni na ne nesmeli strilet), ten ma za zly ze Trump se vyhnul sluzbe ve Vietnamu. Jenze kdyby tam Trump zahynul, tak by asi nikdo nemoh' zastavit skluz ke komunismu ktery probiha v Americe. V kazdem pripade je dobre o tom psat jak pi. Kvackova to udelala. Dik.

Hezky napsáno, život prostě není jen černobílý. Přimělo mě to zamyslet se, co bych dělal já na jejich místě.

Nechal bych je tu. Ovšem bez jakékoliv finanční podory z peněz našich daňových poplatníků.

Ano, proč jim upírat právo na azyl . . .

Jak to vidí pan Pospíšil a Rakušan ?? Nevíte někdo??