Soudy nakonec konstatovaly, že se na jeho jednání vztahuje poslanecká imunita. Náklady na obhajobu mu ministerstvo spravedlnosti proplatilo, a dokonce se mu i omluvilo. Tím by mělo vše skončit.
Vít Bárta žáda po státu odškodné: 23 milionů za zničenou kariéru |
Pan Bárta však chce využít poslaneckou imunitu k vlastní beztrestnosti a zároveň žádat od státu odškodnění za toto nezákonné jednání kryté imunitou. Hodně slušně to lze označit jako vyčůranost.
Kdyby na tuto argumentaci jakýkoli soud přistoupil, může stát zrovna vyhlásit bankrot. Žaloba od Petra Nečase, kterému justice věru zničila kariéru, by mohla být deseti- i vícenásobná. Spolu s ním by mohla peníze vymáhat ODS (přišla přinejmenším o státní příspěvek z lepšího výsledku voleb), a to nemluvíme o politickém vlivu. Žaloba Jiřího Paroubka by žádala jistě minimálně několik miliard, vždyť jeho zářící politickou dráhu zlikvidoval též Ústavní soud (alespoň podle paroubkovské verze světa).
Bárta se nemusí Bendovi omluvit za označení ‚slavný kmotr‘, rozhodl soud |
Odškodňovat politiky by mohl stát jen za podmínky, že by pak následovala soudní pře: lid versus dotyčný politik. Například Vítu Bártovi bychom měli napočítat všechny předvolební sliby, zaúčtovat nesplněné body z vládního prohlášení a všechny škody, které způsobil státu svými rozhodnutími on sám na ministerstvu dopravy či jeho kolegové v jiných resortech.
Suma sumárum bychom z pana Bárty a většiny jeho kolegů učinili poměrně hladce bezdomovce. Byla by to koneckonců obdoba středověkého sporu velmože s panovníkem – dotyčného majetek by propadl státu a on by získal navíc bonus v podobě zachování života i osobní svobody.
Žijeme však ve státě, ve kterém je politické jednání kryto imunitou v šíři, která se mnohým nelíbí. Avšak i tahle situace má své výhody, žádný vykuk typu Víta Bárty, kterému se jedinkrát povede dostat se do sněmovny, nemůže v takové situaci vážně pomýšlet na odškodnění. Společnost pak může podobné nákladné zkušenosti brát jako cennou školu občanské (ne)odpovědnosti.
