Dalším stupněm by mohlo být, kdyby třeba Miloš Zeman tvrdil, že pana Pocheho nikdy neviděl, nebo aby prezidentův mluvčí popíral existenci politika takového jména.
Jan Hamáček to Miloši Zemanovi tak trochu vrátil tím, že z televizní obrazovky přislíbil, že kdyby se přihodilo, že v nové vládě bude z pozice šéfa ČSSD řídit vedle vnitra i resort zahraničí, pak do Černínského paláce povolá tým Miroslava Pocheho. Poche tedy bude řídit zamini – ať už jej Miloš Zeman jmenuje, či nikoli. Otázka je, zda toto provizorium lze dlouhodobě udržet.
Připomeňme, že hlavě státu vadí, že je Miroslav Poche „obviňován z korupce“. Přitom sám úřaduje obklopen kancléřem Mynářem dlouhodobě bez přísné prověrky a neformálním poradcem Martinem Nejedlým, kteří korupční obvinění mohou přebírat lopatou (například kauza Liglass). A vzpomeňme též reálné policejní obvinění z dotačního podvodu, kterému čelí premiér Andrej Babiš. Účelovost a dvojí metr prostě z prezidentova počínání trčí, inu jako krumpáč z týla domnělého sebevraha.
Ministerstvo zahraničí se však z pozice prvního náměstka dlouhodobě dost dobře řídit nedá. Pro plnohodnotný výkon jeden potřebuje ono důstojenství funkce. Pravidla si to žádají a nelze očekávat, že ministři zahraničí suverénních zemí či hlavy států budou ochotni jednat na nejvyšší úrovni s pouhým náměstkem. Dlouhodobě zkrátka čas pracuje proti vládě, zvláště po osmi měsících ministra provizorního. A prezident to ví a můžeme čekat, že tuhle pozici bude chtít zobchodovat.
Miloš Zeman však vznik vlády nijak nezdržuje, jeho epizodu s Miroslavem Pochem můžeme brát za typickou ukázku umu, kdy „z ničeho“ získal politický zisk.
