Každý z nás si ze základní či střední školy odnesl nějakou „slepou skvrnu“, tedy předmět, ze kterého si, rokům usilovného vzdělávání navzdory, nepamatuje téměř nic. Může to být ruština, fyzika, dějepis či cokoli jiného, podle povahy každého z nás, a přesto takový člověk ve společnosti bezproblémově funguje. Není tedy vyloučeno, že absolvent unschoolingu může být nerozeznatelný od řádně vycepovaného studenta.
Problém je v tom, že takový postup narušuje systém a ten systém ručí za kvalitu výuky. Zatímco v unschoolingu ručí za kvalitu výuky pouze rodič, u kterého dospělé dítě těžko může, zvláště pak zpětně, vymáhat náhradu za ušlé příležitosti či si stěžovat na to, že nezískal kýženou práci. Ne že by u státu mohl, ale stát vydává prostřednictvím škol diplomy a certifikáty, které de facto jsou „pracovními knížkami“.
Ve světě, v němž drtivá většina občanů požaduje kontrolu a stát i Evropská unie certifikují téměř vše, není prostor pro takové rizikové vzdělávání. A to i přesto, že například ministr zdravotnictví se chystá povolovat léčitele, i když je to nesmysl, stejně jako samotná představa „certifikovaného šarlatána“. Bohužel, způsoby, jakými stát tlačí na exoty, kteří se chtějí dostat mimo oficiální systém, přinášejí úplně opačný výsledek.
Například dlouholetý a nákladný boj vakcinologické lobby proti pár odpůrcům očkování v průběhu let zmnohonásobil počet těch, kteří k vakcinaci přistupují s krajním podezřením. Proto je na místě poprosit odpovědné činitele, aby na příznivce unschoolingu neposílali, obrazně řečeno, komanda v kuklách a s beranidlem. Rozhodně tím neprospějí dotčeným dětem a rodičům, a koneckonců ani státu, který zastupují. Společenskou atmosféru v to nepočítaje.