Takové rozhodnutí není vůbec samozřejmost, soudní verdikty, které tu v průběhu posledních dvanácti měsíců padly, zněly někdy trochu jako hádanky z pohádek. A navíc, pokud první instance nějaké opatření, vyhlášené například ministerstvem zdravotnictví, zakázala, plnila tato informace první stránky novin a úvodní vteřiny zpravodajského vysílání. Když po pár měsících vyšší instance takový rozsudek zrušila, povšimla si toho okrajově jen některá média.
Testování ve firmách může pokračovat, potvrdil správní soud. Zamítl návrh dělníka |
Skoro to vypadá , že se soudí každý, kdo nemá nic lepšího na práci, takže senátoři nedělají téměř nic jiného, než že podepisují ústavní stížnosti. Touto žalovací inflací se stírá rozdíl ve vnímání závažnosti jednotlivých případů, zahlcují se tím soudy a také se všeobecně devalvuje respekt ke státu a jím vyhlašovaným omezením. Ve stejném pytli se tak žel ocitají nesouměřitelné stížnosti jako ta na zákaz vstupu do republiky pro její vlastní občany (což je skandální) s žalobou maminky, že nosit roušku ve škole je pro její dceru nepřiměřeně tvrdý zásah do života. Žalovat obojí je stejně trendy a cool.
Nejvyšší správní soud bude dál řešit testování ve firmách, odmítl teprve první z několika podnětů |
K právnímu státu zajisté samozřejmě patří přezkoumatelnost jakýchkoli rozhodnutí exekutivní moci a přiměřenosti jejích dopadů. Jenže ve všeobecném žalovacím nadšení za práva každého na jeho privátní svobody tak trochu zapadá, že tu existuje cosi jako zájem celku a ten se v mimořádných situacích může projevit i omezením práv individuálních.
Ale možná je to zastaralá kolektivistická koncepce. V okamžiku, kdy soudy dají za pravdu někomu, kdo se bude domáhat svého nároku na individuální svobodu nakazit ostatní, i poslední hlupáček pochopí, že kdo nežaluje, nemá nic. Budeme se muset kvůli omezení sobců soudit?
