Do Prahy se Barbara Hucková vracela začátkem týdne z Českých Budějovic, kde právě skončila jedna část projektu „Neviditelný svět v pohybu“, jehož úkolem je přiblížit život nevidomých dětem na základních školách. „Přišly tam i dvě zrakově postižené děti integrované v běžné škole, Natálka a Karel. Natálka psala text do Braillova písma, Karel ho pak četl. Byl to úryvek z Harryho Pottera. Všechny děti se kolem nich shlukly, poslouchaly, co říká, pak se vrhly na mě: ‚To není možný, to musí mít naučený a jen to předstírá.‘ ‚Proč by to dělal?‘ řekla jsem jim.“ Fotografická tradice Otec Barbary Huckové Miroslav Hucek patří mezi žijící klasiky české dokumentární fotografie, patnáct let pracoval v redakci někdejšího Mladého světa, po vynuceném odchodu v roce 1975 se stal fotografem na volné noze. Jeho dcera tak vyrůstala od dětství mezi cívkami vyvolaných filmů a směřovala ke stejné dráze. „Táta ale nechtěl, abych se stala fotografkou, říkal, že to není zaměstnání pro holky, fyzicky že je to dřina. V tom měl tedy pravdu,“ usmívá se manažerka.
Přesto si tento obor zvolila, vystudovala uměleckou fotografii na FAMU a řadu let pracovala jako fotografka. Po roce 1989 patřila do týmu nově vzniklé fotografické agentury Radost, kde kromě ní působili spolužáci z FAMU Pavel Nádvorník, Gábina Fárová a další. Díky své znalosti francouzštiny dostala nejdřív možnost zúčastnit se fotografické stáže ve Francii a posléze i nabídku z prezidentské kanceláře, kde pracovala v tiskovém oddělení. V té době bylo popřevratové Československo v centru pozornosti mezinárodního tisku. Mohla si tak vyzkoušet organizaci návštěv cizích státníků u nás a naopak, včetně zajištění tiskového zázemí pro návštěvu německého spolkového kancléře Helmuta Kohla. S odstupem dnes hodnotí tuto éru jako skvělou zkušenost i možnost setkání se zajímavými lidmi.
Po odchodu z Hradu se vrátila k fotografické práci a spolu se svým manželem založila Alba Studio, které organizovalo výstavy a připravovalo autorsky i organizačně publikace a katalogy. Ve vlastní firmě působila zhruba deset let a souběžně studovala na Francouzskočeském institutu řízení při VŠE a na lyonské univerzitě MBA. To jí umožnilo pracovat jako šéfka lidských zdrojů ve společnosti Test.
V roce 2005 pak dostala nabídku z agentury Ogilvy CID, která se zaměřuje na tvorbu korporátní identity firem. Jako account manažerka se podílela na vzniku vizuálních stylů, výročních zpráv i fotografických katalogů. V agentuře působila dva roky, pak začala znovu hledat něco nového. „Stále mě baví učit se. O Nadaci Leontinka jsem v té době už věděla, i proto, že udělala ve prospěch zrakově postižených jednu aukci fotografií. Ta myšlenka, že fotky mohou pomáhat dětem, které je nemohou vidět, se mi zalíbila. A jsem normální ženská, tak jsem si řekla, že zvládnu pomáhat blízkým. Nastoupila jsem do Leontinky a letos už budeme dělat pátou fotografickou aukci, jejíž výtěžek jde na nadaci. Musím to zaťukat, mí kolegové z fotografické profese nám zachovávají přízeň.“ Důležité je všechno Co je ve funkci manažera nadace nebo neziskové organizace nejdůležitější? Podle Barbary Huckové všechno. „Musíte motivovat spolupracovníky a podpůrce, sehnat prostředky, rozdělit prostředky, dělat osvětu, která je důležitá, vědět, co nevidomí potřebují, jednat s partnery, prezentovat výsledky, vymýšlet projekty, realizovat je... Hodně neziskových organizací může vyvolávat pocit, že sdružují jen ty, co chtějí pomáhat, ale všude jsou zapotřebí opravdoví profesionálové, kteří vydupávají ze země, co by mělo být normální součástí života. Já jsem měla to štěstí, že už při nástupu jsem přebrala kolegyni, která byla pro věc zapálená jako já. Pak jsem si vybrala malý tým tří kolegyň s malými dětmi, od nichž, byť pracují na částečný úvazek, cítím velkou podporu. Je mezi nimi profesionální administrátorka, profesionální tlumočnice a ta práce pro ně není povinnost, ani nejsme jen vizionářky. Všechny projekty, které si vymyslíme, se snažíme dotáhnout i po praktické stránce.“ Aby děti nebyly kruté Těch projektů není tak málo. Kromě klasických činností, jako je spolupráce na tradiční Bambiriádě nebo financování výcviku asistenčních psů v partnerství s Českou pojišťovnou, spustila Leontinka se stejným partnerem už zmíněný projekt Neviditelný svět v pohybu, který směřuje do všech čtrnácti krajů Česka a dává dětem možnost okusit si, co obnáší být nevidomý. „Děti někdy bývají kruté a na odlišnosti, pokud se s nimi nesetkaly, mohou reagovat hůř než dospělí. Tohle je vede k tomu, aby si uvědomily, že nevidomému spolužákovi musí pomoci. Máme pro ně i soutěž, protože děti mají rády nějaký cíl a rády usilují o to být nejlepší. Takže se utkávají v osmi disciplínách, v nichž musí s klapkami na očích zvládnout některé běžné úkony – poslepu si namazat chleba, nalít sklenici vody nebo se třeba zkusit obléknout. Tak poznají, jaké to je být v kůži někoho, kdo nevidí. Máme tam i trochu teorie, aby věděly, že když chtějí nevidomému pomoci, musí se ho nejdřív zeptat, nebo že když ho chtějí převést, nemají ho tahat za hůlku, která je vlastně jeho prodlouženou rukou. Že by neměly sahat na vodicí psy. Také zveme cvičitele asistenčních psů nebo třeba lidi od policie, kteří mluví o dalších možných handicapech. Akci pořádáme ve čtrnácti školách čtrnácti měst reprezentujících jednotlivé české kraje a ve finále to bývají pro děti dvě příjemně strávené hodiny, na jejichž závěru dostanou diplom. A na závěr nejlepší třída vyhraje tandemové kolo pro nevidomé děti v jejich kraji.“
Během května se nejrůznějších akcí na podporu nadace uskutečnilo podle Barbary Huckové celkem čtrnáct. „Máme štěstí, že nám hodně lidí včetně celé správní rady nadace důvěřuje a pomáhá. Mohli jsme tak uspořádat třeba improvizované hudební workshopy s panem Maláskem na Deylově konzervatoři, profesionální manažerka lidských zdrojů udělala pro zrakově postižené další workshop na téma vstupního pohovoru, k tomu čtyři dny Bambiriády, Neviditelný svět v pohybu, benefiční turnaj v golfu a tak dále.“ Z Jizerské padesátky do Norska Kromě ředitelky a tří kolegyň na částečný úvazek tvoří nadaci sedmičlenná správní rada a řada pomocníků. „Jsem ráda také za tým agentury Mather, který nám pořád pomáhá. Když přišli poprvé s nápadem, že zrakově postižení by se mohli zúčastnit Jizerské padesátky, neuměla jsem si to představit. A letos jsme tam byli už potřetí. Dokonce z toho vznikla letošní účast ‚našich‘ nevidomých na závodech v Norsku, kde soutěží lidé s nejrůznějšími handicapy na běžkách, ve sjezdu i ve střelbě už řadu let. Někdo z jejich týmu se o naší účasti na Jizerské padesátce dozvěděl, a tak nám napsali. Spousta lidí tenhle projekt podpořila, takže se díky nim vydala letos do Norska naše první zahraniční výprava dvou závodníků, traséra a kolegyně z nadace. Pak nám to bohužel trochu zkomplikovala sopka, takže naši lidé zůstali viset v Kodani, ale zase pomohla solidarita: jeden trasér dobrovolník sehnal auto a celou výpravu jsme z Kodaně odvezli. Tohle mě na té práci baví. Je neuvěřitelně různorodá. Je to hlavně práce s lidmi. Z jednotlivých setkání se rozbíhá zase další práce.“ Nešlo by to bez těch ani oněch Loni Nadace Leontinka získala několik nových vozů. „Podařilo se nám po třech letech spolupráce se Škofinem dosáhnout toho, že uprostřed nejhlubší krize nám věnoval osm aut pro Střediska rané péče. Protože si řekli, že je to potřeba, a naše spolupráce již tři roky funguje.“Střediska rané péče pomáhají rodinám s nevidomými či zrakově postiženými dětmi v prvních letech života dětí, kdy poznávají okolní svět a jsou k němu i nejvnímavější. Asistenti se snaží rozvíjet u těchto dětí schopnosti orientace v prostoru a poznávání tvarů a siluet. „Já vlastně ani nevím, co je důležitější, jestli to, že díky jedněm lidem je možná práce se zrakově postiženými dětmi přímo v rodinách po celé republice, nebo to, že díky druhým lidem si ve čtrnácti školách mohly děti vyzkoušet, co je to za život, když člověk nevidí,“ komentuje to ředitelka nadace. „Nevím, ale ani bez jedněch by se tahle práce nedala dělat.“
***
DOTAZNÍK Barbara Hucková
Rodina: Manžel, dva synové.
Všichni jsou bezvadní a mám to velké štěstí, že všichni tři jsou zdraví.
Auto: Fabia Combi od firmy Škofin, jsem věrná partnerovi naší nadace. Ale kdybych měla říci, jaké auto se mi nejvíc líbí, tak Porsche Carrera.
Oblíbená hudba: Ráda poslouchám jazz, někdy i klasiku, občas etno.
Volný čas: Záleží na situaci, rozpoložení a únavě. Jsem ráda s rodinou, pořád ráda fotím, čtu a těší mě, když mohu trávit čas s bezvadnými lidmi.
Oblíbená dovolená: Zas tak moc dovolených jsem neměla... Těžko říct – ve srubu se svými nejbližšími a v souladu s přírodou. Zažila jsem i dovolenou, kdy nás přepadla povodeň, takže dávám především přednost souladu.
